Spojení producenta Rudolfa Biermanna a režiséra Julia Ševčíka zaujalo před více než dvěma lety filmem Masaryk. Stejně zásadní jako kvality filmu byla i distribuční strategie, jež notně napomohla následným žním na Českých lvech. Obdobná vychytralost se ukázala i v případě aktuálního Skleněného pokoje – snad žádný tuzemský film za poslední roky nerozeslal tolik tiskových zpráv, videoukázek a všelijakých doplňkových materiálů pro novináře, aby se dlouho mluvilo o obrovském potenciálu filmu. Recenzí je však relativně poskrovnu, neboť výsledek nikterak slavný není. Marketingově tedy tleskám, divácky bohužel musím upustit pár jedovatých slin.

A začnu hned hlavním tahákem z plakátů, totiž Karlem Rodenem. Jeho úloha architekta slavné brněnské vily totiž nepřesáhne význam několika scén a naprostou většinu příběhu tak odtáhnou jiní. Konkrétně poněkud podivný trojúhelník v hereckém složení Carice van Houten (známá jako kněžka Melisandre ze Hry o trůny), švédská princezna z Kingsmanů Hanna Alström a dánský švihák Claes Bang, před dvěma lety oceněný za výborný Čtverec. Doplňují je slovensko-maďarská hvězda dalšího evropského hitu O těle a duši Alexandra Borbély a další Dán pronikající do Hollywoodu Roland Møller. Přihoďte k tomu naše stálice Martina Hofmanna, Janu Plodkovou a Karla Dobrého a každému je jasné, že větší tuzemská (ko)produkce bude letos jen těžko. Tito nepochybně schopní herci však mají problém, že čelí naprosté scenáristické bezradnosti a filmovému diletantství celkově.

Už koláž s hudbou v první pětiminutovce totiž diváka příjemně naladí tím, že se nedozví vlastně vůbec nic a následná více než půlhodina klipovitých střihů nevysvětlujících vztahy a motivace postav dává vzpomenout na podobně nefunkční postupy u Úsměvů smutných mužů a především Milady. To ještě umocňuje strašlivý dabing, znějící jak z laciné televizní produkce a odbourávající i tu špetku emocí, která ve vyprázdněném vyprávění díky schopným hercům ještě zbyla.

V tomto nepochopitelném duchu tedy sledujeme mladý bohatý pár (Alström a Bang), který si nechá na brněnském kopci postavit luxusní vilu. Vegetují tam s kamarádkou (van Houten), s níž má hlavní hrdinka lehký lesbický crush, ale pro obě bohaté paničky je dlouho nemožné, aby k sobě našly cestu. Do toho se přimíchá služebná (Borbély), která pánovi domu zamotá hlavu. Drama se začne odehrávat ve chvíli, kdy se Špilas a okolní stavení začnou nedobrovolně stávat součástí Protektorátu, což pro bohaté židovské rodiny hlavních hrdinů neznačí příjemné časy. Dostaneme se i do období po válce, ale záběr času i událostí je natolik rozsáhlý, že se většinou jen klouže po povrchu. A to pěkně zmateně, jelikož se nedočkáme žádných vysvětlivek či titulků.

Jiní recenzenti by si jistě smlsli na rozboru nesčetných nelogičností a nepochopitelných příběhových zkratek, já se však pokusím spoilerů vyvarovat; omezím se tedy na to, že vztahy hrdinů i to, co z jejich životů vidíme a nevidíme, dává jen pramalý smysl a nakonec nám ani důsledně nevysvětlí nejpodstatnější společný prvek příběhu, totiž magii vily Tugendhat. Jak příběh (či spíše sled náhodných scén) pádí ke konci, tu a tam probleskne i závan nenaplněného potenciálu, neboť ústřední trio (herecky i charakterem postav) by na utáhnutí celovečerního filmu prostě mělo.

Příběhovou bezradnost podtrhuje i patetická pompéznost, díky níž se ještě radikálněji ukazuje, čím by Skleněný pokoj tak moc chtěl být – a přitom tak moc není. Dobová výprava atmosféru navodit dokáže a kamera Martina Štrby se hlavně v první polovině snaží přicházet s neokoukanými úhly a nájezdy, ale o to více jen mrzí zprzněné vyprávění. Z návštěvy tohohle pokoje tedy zbyl jen skelný pohled a znechucení nad promrhanými možnostmi.