Když jsem se dozvěděl, že Hřebejk s Jarchovským chtějí natáčet trojdílný prequel Pelíšků s názvem Zahradnictví, upřímně jsem tomuhle projektu docela věřil. I přes nespornou nevyváženost jejich tvorby se přece jen jedná o asi nejúspěšnější duo v oblasti tuzemských retro filmů, které sice nastolilo děsivý trend hořkosladkých tragikomedií, zároveň však dalo vzniknout i několika opravdovým klasikám. A Pelíšky stále považuji za jeden z vrcholů porevoluční tvorby, kde do sebe prostě všechno zapadlo tak, jak mělo. Jenže realita mi zase jednou dala co proto

Přitom na papíře to muselo vypadat smysluplně. Každý díl trilogie v trochu jiném žánru a se zaměřením na něco jiného. Proč ne. Navíc s mladými verzemi postav z vánoční klasiky, tam jde přece vymyslet tolik zajímavých věcí! Jde. Ale nevymyslelo se. První díl s podtitulem Rodinný přítel zobrazuje milostný trojúhelník Jindřicha (v Pelíškách Kodet, tady Martin Finger), jeho ženy (dříve Vášáryová, teď kdo jiný než Anna Geislerová) a rodinného lékaře v podání Ondřeje Sokola. Trio sester (Geislerová, Klára Melíšková a Gabriela Míčová) zůstane s dětmi samo poté, co na začátku války zatkne gestapo jejich manžely (vedle Fingera ještě Jiří Macháček). Obětavý Sokol se o opuštěné ženy stará, posléze jeho dobrota přeroste v nebezpečnou náklonnost vůči Geislerové. To vše na pozadí okupovaného Československa. Nikterak šokující, přesto pěkně rozehraná situace.

Jenže pohříchu zcela nezajímavě uchopená. Dvě hodiny a deset minut stopáže utíkají asi stejně příjemně jako Fingerův čas v lágru a vážně jsem nechápal, co to Hřebejka napadlo. Odkazy na některé už klasické pelíškovské motivy jsou jasné (slavení Štědrého večera, hra na klavír…), ovšem podané nesmyslně zdlouhavě a s minimem přidané hodnoty. Nejedná se o komedii, ani hlášek tu moc není. První díl trilogie chce být rodinným dramatem, na úspěšné ztvárnění žánru má však minimum deklarovaných konfliktů a příběh, který by šel odvyprávět během svižné půlhodinky. Postavy jsou z velké části indiferentní a zaměnitelné, dialogy prázdné a dynamika scén nulová. Silnější chvilky se tu sice najdou, ale je jich pohříchu málo.

Ostrouchovova hudba, Barákův střih či kostýmy Štrbové-Bielikové dávají najevo, že řemeslně se tu sešla kvalita, která za rok na Lvech už z principu nebude mezi nominacemi chybět. Ovšem film jako dramatické či zábavné dílo jednoduše nefunguje. Pokud se jedná o nutný podklad k dalším dvěma dílům, možná se koncem roku Rodinnému příteli částečně omluvím, ovšem takové dílo by mělo být schopné fungovat i samo o sobě. Celkově velké zklamání a společně se Zakázaným uvolněním zřejmě nejpodivnější Hřebejkovo dílo s především neuvěřitelně ubíjejícím tempem.