Bublina nesplaskla. A to je zatraceně příjemné zjištění. Za tím dokonalým tyjátrem, za marketingovou kampaní, která se může dost dobře stát modlou pro kupu následovníků, se skrývá velmi dobrý film. Po zásluze se mu daří čeřit už tak dost bouřlivé vody zimní kinodistribuce, v nichž se pro dobré snímky už v podstatě není kam hnout. Máme radost.

Kdo neví, nezná, netuší a nesleduje trailery, tomu stačí říct, že Monstrum je cca sedmdesátiminutovým záznamem útoku jedné přerostlé ještěrky na New York. Záznamem pořízeným jednou „obyčejnou“ kamerou v ruce jednoho „obyčejného“ človíčka, kterému do obýváku každou chvíli napochoduje americká verze Godzilly. Ministerstvo obrany nám promítá „nesestříhaný“ záznam, který má vypadat co možná nejautentičtěji. My všichni ale moc dobře víme, že tu nejde o nějaký absolutní realismus. Jde jen o originální nápad, o zvolenou formu, o koncept ze Záhady Blair Witch, který je povznesen o jednu úroveň výš. Klíčovým heslem není realismus. Kdyby tu šlo jen o něj, těžko by narozeninový večírek, který předchází prvnímu útoku, sestával jen z modelek a televizních sympaťáků. Těžko by se tu na ploše pěti minut řešily fatální milostné problémy a těžko by nás New Yorkem provázel vtipkující „kameraman“ Hud. A asi bychom potkali trochu víc hysterek a magorů, kteří by si radši propálili hlavou kulku, než aby sledovali, jak jim jakási potvora „přeparkovává“ auto. V Monstru jde o mnohem volnější naplnění otázky, která musela alespoň jednou v životě napadnout snad každého fantazírujícího člověka: „Jak by to vypadalo, kdyby...“

„Jak by to vypadalo, kdyby se okolo vás bortily mrakodrapy a vy za nimi zahlédli jen jednu zelenou nohu?“ Inu, tak že bychom se na monster-movie dívali zevnitř, byli vcucnuti do bezprostřední blízkosti postav a sledovali v podstatě to, co ony. Monstrum v sobě spojuje nápad ze Záhady Blair Witch s mnohaletou tendencí dostat diváka co nejhlouběji do víru akce, jakoby jej zapojit a nechat jej trnout hrůzou spolu s vřeštícími postavami. Je to trend evidentní, který se zúročuje v Zachraňte vojína Ryana, v „rozklepaných“ filmech Paula Greengrasse nebo ve finále Potomků lidí. Člověk se už nechce kochat krásnými modely, unášet se prácí trikařů a do toho se smát bezstarostným hláškám cool černochů: Chce být v centru, aktivně sledovat plátno a bavit se spoluprací.

S jednou kamerou, zaklíněnou v ruce jedné z postav, se téhle hry plně nabažíte. Zvolený koncept v podstatě nutí mít oči trvale přikované k plátnu. Nutí neustále sledovat, odkud se vynoří nebezpečí. Dávat pozor, jestli zprava nepřiletí hořící auto a vlevo nespadne barák. A napjatě čekat, jestli kameraman-amatér zaostří a z rozmazaného ocasu sklouzne k oné zrůdě v celé její majestátnosti. Ano, už jenom proto je Monstrum napoprvé víc než napínavé. Dost těžko se mu odolává kvůli tomu, jak si diváka vodí po indiciích, zkratkovitých záběrech, máznutých a rozklepaných sekvencích, až jej dovede k jakémus takémus uspokojení, že přeci jenom něco viděl.

Vtip spočívá samozřejmě v tom, že i když se celé Monstrum tváří jako amatérský záznam, i laik v něm vypozoruje špičkové řemeslo, o němž musel někdo zatraceně důkladně přemýšlet. Věty typu „to bych natočil taky“, které občas provází Záhadu Blair Witch, tu nemohou mí úspěch nejen kvůli armádním manévrům a potvoře štrádující mezi mrakodrapy – mimochodem trikově promakaným –, ale i pro všechny parametry klasických bijáků. Tohle opravdu není vaše domácí video. I v klidných dialogových pasážích vypadají vizuály líp než všechny české filmy dohromady, „automatické ostření“ by klidně obstálo u Michaela Manna a „náhodné střihy“ zrychlují tempo tak akorát, abychom se dočkali jen akce a zlomových citových výlevů.

Ta obyčejná kamerka má v sobě navíc zabudované asi malé zvukové studio, protože jak jinak si vysvětlit, že si v multiplexu užijete každý výkřik, každé zaskřípání schodů, celou tu mlatu plnou výbuchů, kvílejících lidí a bortících se symbolů Ameriky. Ne, tohle nedovede ani trojčipovka od Panasonicu. Autenticitě tohle tisícinásobné navýšení zvukové kvality navíc vůbec neškodí – ba naopak, perfektní práce se zvukem je právě tím, co drží často nepřehledné a rozklepané sekvence pohromadě. Až zpětně si člověk uvědomí, jak málo toho viděl a jak moc toho prožil. Co všechno si jeho mozek pospojoval jen na základě vygradovaných zvukových efektů, které leckdy simulují i hudební doprovod (schválně si všimněte jak kongeniálně se zvuk sirén nebo výstražných systémů mění v jakési děsivé melodie a naopak).

Monstrum se prostě po zásluze stalo velkou událostí sezóny a filmem, který zhmotňuje celou řadu trendů na začátku třetího tisíciletí. Je to reinkarnace padlého žánru ve formě uzpůsobené novým technologiím, a to nejen co se způsobu natáčení týče, ale i svou propagací a humbukem okolo. Tím spíš mě těší, že režisér Matt Reeves a producent J. J. Abrams připravili divákům podívanou, která těží ze zvolené metody intenzivní atmosféru a ještě do ní včleňuje dost popcornových prvků pro potěchu oka i ucha. Někde uvnitř se samozřejmě ozývá „dejte jim těch sto milionů, sakra, ať vidíme všechno“, jenže právě tím by Monstrum přišlo o svůj půvab a riskovalo degradaci na úroveň Emmerichova monstrózního fiaska. Právě proplouvání náznaky a nedokonalostmi přináší víc vzrušení než okázalé Godzillino ťápání po žlutých taxících. Sami si to můžete ověřit – v Monstru máte obsahově podobných scén překvapivě mnoho a ve všech  z nich jednoznačně triumfuje špinavé a sugestivní pojetí Abramse a spol.

Monstrum zkrátka patří na velké plátno, i když se v něm jeho hlavní trumf nádherně neleskne a vy nemáte dost času si jej prohlédnout. Originální premisa je v něm převedena v podívanou s vysokým tempem, zjevným fanouškovským nadšením a jakous takous schopností stylizovat se do skutečného záznamu událostí (i s nelogičnostmi a herci, kteří by v postatě měli hrát neherce). Nechme se překvapit, kdo se pokusí chytlavé balancování na hraně mezi „takhle se opravdu stalo“ a „koukej co umíme natočit“ napodobit. A hlavně, jak se mu to povede.