Člověk si tu extrémně povedenou marketingovou kampaň pamatuje, jako by od ní uběhlo teprve pár měsíců. J. J. Abrams, jenž byl v té době díky Ztraceným coby producentský mistr tajemna na vrcholu svých sil, nejdříve zaútočil záhadným teaserem, z něhož měli husí kůži takřka všichni. A hlavně vnuknul všem divákům do mysli asi milion otázek a mistrně nahodil udičku, na níž udržel publikum až do premiéry. Spekulovalo se o samotném názvu, žánru a samozřejmě o tom, co na Manhattan opravdu útočí. Když už však na premiéru konečně došlo, nejen, že byla většina otázek zodpovězena, ale hlavně došlo k ještě příjemnějšímu zjištění. Z Monstra se totiž nevyklubalo pouhé marketingové pozlátko, ovšem film s jasnou vizí, jenž už se dnes počítá k vrcholům found footage žánru. A i po letech při sledování bere dech.

Byl to právě tajemný Cloverfield, který jako jeden z prvních ukázal, že děsivý subžánr s roztřesenou kamerou hlavních hrdinů nemusí být využíván jen v lese jako v Záhadě Blair Witch či jen v ryze hororových vodách, ale dá se se správným talentem a nápadem využít i v jiných žánrech. Třeba v typickém monster fláku, v němž sledujeme tradiční napadení New Yorku „záhadným bratránkem Godzilly“ očima obyčejných lidí, kteří si tu noc chtěli jen užít rozlučkovou párty. A nakonec bojují o přežití a hledají lásku jednoho z nich. Super nápad a Abramsova produkční záštita by ovšem nestačily, kdyby za kamerou stál průměrný žánrový rutinér. Jenže režie se ujal tehdy prakticky neznámý Matt Reeves a dal nám tak první výraznou vlaštovku toho, jaké věci od něj můžeme čekat.

Režisér nového Batmana a Planet Opic se totiž své velké šance ujal naprosto suverénním způsobem a vůbec byste nepoznali, že měl za sebou dosud jen dva poměrně nevýrazné tituly z devadesátek. Jeho Monstrum je sebevědomou vtahující jízdou od začátku do konce, v níž sympaticky kombinuje propriety z monster filmů s moderními trendy. Ostatně, stačí si vzpomenout na tajnosnubné pojetí samotného monstra, které po vzoru filmových klasik téměř nikdy nevidíme celé, ale tu zahlédneme chapadlo, jindy zase nohu a pak je obří potvora pro změnu trochu rozostřená. Budování napětí a tísnivé atmosféry, jak se patří. 

I přes řadu osvědčených žánrových klišé pak působí snímek totálně svěžím a neotřelým dojmem. Tomu samozřejmě velmi pomáhá i found footage styl a s ním spojená autentická a co nejvíce (v rámci žánru) realistická atmosféra. Reeves jde pak v tomto ohledu až na samou dřeň, v němž se kamera samozřejmě správně třese, padá a místy je záznam přerušen starými nahrávkami z kazety.

Právě tento místy skoro až extrémní přístup může za to, že je Cloverfield stále mnohem intenzivnější, syrovější a mrazivější než prakticky všichni jeho následovníci. Reeves nás po nutném seznámení s postavami ihned uvrhne do víru dění a v podstatě ani na moment se při sympaticky střídmé stopáži nezastavuje. A tím, jak jsme hrdinům neustále za krkem i při těch nejvypjatějších momentech a většina z nich se chová naprosto uvěřitelně (i když vtípky T. J. Millera za kamerou jsou pořád trochu otravné), tím víc se o ně bojíme a vlastně nám během těch 70 minut trochu přirostou k srdci. O čemž si mohla většina pokračovatelů, snad kromě výtečné Kroniky, nechat jenom zdát.

Monstrum je zkrátka i po 14 letech neskutečně vtahující jízdou, která ani po opakovaném zhlédnutí neztrácí nic ze svého lesku. Naopak díky Reevesově sebejisté vizi a řemeslně preciznímu zpracování (ozvučení i hrátky se sirénami či podobnými detaily jsou zde fenomenální) se ukazuje, jak velký tenkrát trefili tvůrci jackpot. Takový, že spustili hlavní vlnu found footage kousků, jež se nebály zabrousit do všech možných žánrů, komiksovou Kronikou počínaje a teenagerským Projektem X konče. Útěk před obří potvorou v New Yorku ovšem stále ční na vrcholu, a díky strhujícímu podání či Reevesovým nápadům dokáže být stejně mrazivý jako před lety.