Druhý remake jednoho z nejuznávanějších filmů historie (ten první má na triku režisér Vymítače ďábla, jak prozaické) klade spoustu otázek. Tak například: Je vůbec potřeba točit remake jednoho z nejuznávanějších filmů historie? Těžko bude někdy uznávanější a respektovanější, no ne? Přesto, Michalkov jako jeden z největších evropských intelektuálů současnosti (ten člověk je opravdovým ztělesněním toho, co si představím pod pojmem „charismatická klidná síla“) dokazuje, že jeho film má právo na život. Starý problém se starými ingrediencemi se v nových perspektivách stává životným celkem, který ve výsledku cituje pouze proto, že má úctu k originálu a nechce ho „vylepšovat“. Ve finále si jde ale vlastní cestou a to především co se audiovizuálních prostředků a odlišného stylu vyprávění týče.

Hlavní a zásadní rozdíl je nabíledni. Zakotvení v Rusku počátku jedenadvacátého století s sebou nese mezi oběma filmy spoustu změn v kontextu justice, práva a společnosti vůbec. Zatímco Lumetovi šlo ve Dvanácti rozhněvaných mužích čistě o relativitu spravedlnosti (a byla to spíš taková hříčka než ambiciózní výpověď o čemkoliv), Michalkov účtuje na pozadí osobitého ruského režimu a zvláštní hrdosti, kterou tenhle národ trpí. Politické zázemí i tamější historie transformuje – v podstatě obyčejný – dialog ve „vyšší rozepři“, která je pro každého mnohem osobnější než by si možná připustil. A člověk asi potřebuje znát trochu historie a souvislostí, aby se v tom úplně neztratil. Stále ovšem platí, že životní zkušenosti diváka se tu zúročí mnohem více než načtené dějepisné příručky, což je jedině správně.

Michalkov jako režisér prakticky neselhává, od začátku je jasně vidět jasný úmysl, s nímž chce jednotlivé scény ztvárnit a do puntíku se mu to daří. Ať už hovoříme o řemeslně překvapivě neevropských flashbacích plných zbytečně hlasité střelby, mrtvých vojáků a jiných depresivních výjevů v ušmudlaně zašedlém deštivém počasí; nebo prostě o tom, že dvanáct mužů sedí u jednoho stolu a je to natočené tak, že by chvílemi záviděl i Alfonso Cuarón. Zapomeňte na statiku, která se k tématu a jeho ztvárnění podbízí. Kamera nectí kodex „klidného rozjímání“, naopak v divokých přeletech a obletech zdůrazňuje dramatičnost a dynamičnost vyprávění, které – ač místy nesmyslně teatrálně přetažené – nikdy nepůsobí nemístně či nepatřičně. Naopak, samotného mě překvapilo, jak Michalkov dokáže navodit pocit naprosté úzkosti, přestože je to viditelně jenom „hra“. Antré dospělých lidí, kteří se v mnoha ohledech chovají jako nemyslící loutky, postrádá onu přízemní uchopitelnost a uvěřitelnost. Ale! Po divadelně-filmové stránce je zábavné a naprosto strhující.

Jestli někde Michalkov selhává, pak jako scenárista. Každý jeden člověk se svými osudy má do příběhu co přinést a být celou událostí patřičně změněn. Jímavé historky se dobře poslouchají, pokud do nich pozvolna zaznívá opatrná hudební linka, často vyvěrající v burácející orchestrální dusot. Pointy ovšem často nejsou z nejsilnějších a trochu se bojím, že našinec bude mít minimálně u poloviny případů pocit, že úplně do puntíku nechápe, proč porotci obrátili svá rozhodnutí. V tomto směru Lumetova verze procesu jasně vede – je „lidštější“ a mnohem více přístupná ve vnímání reality člověku jako takovému. Bez politiky, třídních rozdílů a názorů na náboženské minority. Tady už to není čistá zábava, ale minimálně z poloviny hloubavá anabáze o tamějším vnímání… všeho. Druhým úskalím dvě a půl hodiny dlouhého snímku jsou notné výkyvy v tempu. Zejména momenty, kdy se vás vyprávění některého z porotců hned od začátku přímo nedotýká a začnete se v něm navíc ztrácet, jako by neměly chuť se nikdy utnout. Naproti tomu všechny scény rekonstrukcí jednotlivých fragmentů případu vykazují překvapivou dávku adrenalinu. A dojde i na smích, i když je tu tak nějak z povinnosti a spíš kvůli tomu, aby divák občas mohl dýchat.

Zmiňovat se o hereckých výkonech jako o velmi dobrých, až geniálních (jeden ze závěrečných monologů při cigaretě) by jistě bylo nošením dříví do lesa. Vzhledem k tomu, jakými se Michalkov obklopuje lidmi, dá se podobná skutečnost s velkým úspěchem předpokládat. Z party více vyčnívají pouze tři lidé – Michalkov sám jako deus ex machina procesu, dále iniciátor celého prodlouženého posezení a jeho hlavní odpůrce. Poslední dva očekávatelně i zcela neočekávatelně přetahují zbylé ovečky na svou stranu, což nutně neznamená, že by ve filmu měli více prostoru. Ba naopak – Michalkov dávkuje příspěvky do procesního mlýna zhruba stejným poměrem a neupřednostňuje nikoho před nikým. Vzniká tak ucelený obraz všech dvanácti persón, kterým se to jednoho mrazivého odpoledne poněkud protáhlo. A každý jeden je opravdu nepostradatelným dílkem skládačky, která ve finále složí hutnou podobiznu o vnímání dnešní společnosti. Pokud můžu mluvit za sebe, rád si ji dám kdykoliv znovu.