Pětice vědců (včetně jednoho manželského páru) koncem 90. let přišla s dotazníkem čítajícím 36 položek, jejichž zodpovězení pomůže člověku vybudovat pocit blízkosti ke komunikačnímu protějšku. Jinými slovy, za necelou hodinku se díky těmto výzkumně sestaveným otázkám dozvíte o druhém člověku mnohem více, než je běžné. Jak s takovouto rychle nabytou blízkostí naložíte, je už na vás.

Na tomto reálném základě postavil Šimon Holý, dosud ve filmovém světě známý především jako autor hudby, svůj celovečerní režijní debut. Ten nepřímo, přitom však čitelně navazuje na tradici snímků jako Samotáři či Šeptej – děl, jež byly honosně nazývány generačními výpověďmi i pejorativně označeny za chcípácké filmy. Holý vypovídá o generaci současných třicátníků, mladých lidí, kteří už mají bezstarostné studijní roky za sebou, měli by zakládat rodiny a budovat kariéry, ale… ne vždy to jde tak snadno. Internetem odchovaní mileniálové už totiž vyrůstali v kapitalistickém přesvědčení, že mohou (a nejspíš by i měli) změnit svět, prorazit, zanechat stopu. A jelikož nemůžeme být všichni nejlepší, vynořují se deprese a úzkosti; silné, existenciální, zvenčí však nepochopitelné: Vždyť člověku nic nechybí!

V tomto emocionálním mixéru se ocitá i tanečnice Marie, které dodává velmi osobitou tvář Alena Doláková. Mladá žena trpí krizí profesní, ale především i tou vztahovou. Vyhasínající vztah s programátorem Františkem řeší prostřednictvím zmíněných otázek, jež sice v původním významu měly budovat blízkost, nepřesné internetové parafrázování jej však opředlo legendou, že po zodpovězení otázek se do sebe s protějškem zamilujete. Marie s Františkem se tak pouští do mileniálsky snaživé, přitom však pokřivené a vychtěné hry, která jen těžko může přinést kýžený cíl.

Odpovídání na otázky rámuje celý film a sestává z několika dlouhých nepřerušovaných polodetailů na hrdinku. Díky této odvážné formě má divák nejen jasno v tom, čí příběh vlastně sledujeme, ale především jeho pozornosti neunikne jediná přirozeně prodaná grimasa, odhalující Mariiny vnitřní pochody. Zde se nejvýrazněji ukazuje hlavní přednost snímku – nebanální, odžité a odposlouchané dialogy se spoustou nevyřčenosti a falše kvůli vnitřním obavám.

Holému se podařilo vytvořit postavy a situace, na které se generačně stejně zasazení diváci mohou snadno napojit. Přesně sem sedí anglický výraz „relatable“, zřejmě nepřeložitelný jinak než odpudivým usouvztažnitelný. Směs vnitřního zmatku, nejistot, zároveň i nároků vnitřních i vnějších, to je možná nejtrefnější popis mileniálské duše, jakého jsme se v českém filmu dočkali. Z Mariiných výpovědí i tanečních cvičení, jež dialog s Františkem prokládají a rytmizují, je patrná touha být milována, viděna, oceněna; zároveň však má problém se otevřít, pustit druhého do obranami obehnané intimní zóny.

Vyjma docela odvážného závěru, v němž je tematizována zaměnitelnost i pomíjivost Mariina příběhu, však snímek působí možná až moc učebnicově – a to nejen kvůli použití akademického formátu obrazu. Černobílá statická kamera inspirovaná Bergmanovou Personou i propracovaná kompozice mizanscény dávají na srozuměnou, že tohle dílo vypadá právě tak, jak si režisér představoval. A také zní – vzhledem k hlavní odbornosti Holého není soundtrack ponechán náhodě a sestává z bohatého množství atmosférických melodií, originálních písní zpívaných třeba Klárou Vytiskovou, klubových skladeb i lidovek, na něž Marie tančí. Vcelku pomalé tempo pak vyvažuje střídmá stopáž lehce přesahující 80 minut.

Všechno je tedy správně, jenže v součtu snad až moc snaživě, precizně, přesoustruženě. Na ústřední Marii lze nahlížet nejen jako na typickou mileniálku, nýbrž i jako na neživotný, chodící výčet generačních stereotypů bez polidšťujících prvků. Jakmile navíc divák pronikne do jejího přemýšlení, dlouhé dialogové pasáže se stávají lehce úmornými. Navzdory této kritice se však jedná o debut, který ví, jak by měl film vypadat, a má vizi, které chce dosáhnout – a to se mu i v zásadě daří.