Obávám se, že redakce si pro sepsání recenze na ujetou komedii Zohan: Krycí jméno Kadeřník vybrala zcela nevhodného autora. Pokud hledáte tzv. objektivní recenzi – což je v žánru komedie tak jako tak ekvivalent hranatého kruhu – asi budete muset hledat někde jinde. Netajím se tím, že mi jde podpásový humor sandlerovek, schneiderovek, členů Fratpacku a Saturday Night Live celkem k duhu, místy i k pleti. Po dni stráveném před monitorem počítače na mě nekladou žádné nezvladatelné intelektuální nároky a jen lehce obhroublým humorem a absurdními situacemi testují příčně pruhované svalstvo v okolí bránice. Nestydím se za to. Ne, nemusím je vidět ještě podruhé (to jsem neviděl ani mnohé „hodnotnější“ filmy). Stačí, že mi zpříjemní jeden večer.

Pokud se směji, je to pro mě dobrá komedie. A tudíž dobrý film. U Zohan: Krycí jméno Kadeřník jsem se sice nesmál v jednom kuse, občas jsem musel vyjádřit nelibost nad špatným timingem, nedůsledností ve stylizaci, „vyměknutím politické nekorektnosti“, ukvapeným nebo naopak absentujícím střihem, který hlášku či celou pracně budovanou situaci poslal neúprosně k zemi, ale stále zbyla mnohá místa, která mě katapultovala do říše diváckého blaha.

Tvůrci Zohana vyjeli s plnou polní a jako obvykle jim není nic svaté: národní ideály, etnika třetího světa, menšiny, boj s terorizmem, náboženství, sexualita, nebohá zvířata i babičky těsně nad hrobem dostávají zásahy zprava zleva. A minimálně v šesti případech z deseti je to příjemně absurdní a poměrně vtipné.

Sandler zjevně dostal světodějinný úkol ztvárňovat postavy sexistických, přihlouplých a neskonale trapných neandrtálců, kteří však za určitých okolností dokážou vzbudit vlnu sympatie. Z ústřední role v jeho 34. filmu/seriálu se mu podařilo vykouzlit živočišnou formu, která stojí na roveň kultovního Derka Zoolandera a Borata Sagdijeva. Scénář mu jde v jeho úsilí na ruku a tenhle macho skoro dvě hodiny s maximálním nasazením bojuje s teroristy, češe třípatrové účesy a podává neuvěřitelné sexuální výkony. Postava Zohana má možná o kolečko víc, ale zároveň až dojímá tím, s jakou bezelstností naplňuje svůj „blízkovýchodní sen“ stát se kadeřníkem a největším diskoborcem.

Nechci tvrdit, že má Zohan jakékoliv poselství – z toho se film neustálým podvracením, zesměšňováním, parodováním a negací vždycky úspěšně vykroutí – ale minimálně se tu ukazuje šíře komediálních vesmírů Judda Apatowa, které jsou navzdory své pohoršlivé slupce v zásadě velmi citlivé, konzervativní a tolerantní vůči lidským chybám a nedokonalostem. Teď narážím hlavně na to, že se Zohan při své cestě za úspěchem stává i vynalézavým lazebníkem ženských duší a z pohledu průměrného čtenáře MZ nezřídka obráží i „hodně uleželé maso.“ Inu, každý máme nějakou svou libůstku - bez špetky nějaké bizarnosti a několika nechutností (všechny scény krášlících procedur jsou na poblinkání) by to snad ani nebyl pořádný film Adama Sandlera.

Už výše jsem uvedl několik zádrhelů, které namazanou mašinu nekorektního humoru zbrzdí a divák si tudíž začne uvědomovat, že Zohan občas netrefí nebo na významné cíle pálí toliko slepými náboji.  V závěru pak dojde i na klasiku:  s přibývajícími minutami rozjuchaní autoři měknou a nemají odvahu přijít s finále, které by se vytasilo s nějakou vrcholně urážlivou pointou. Jakoby si v rozporu se svým předchozím počínáním řekli, že o některých věcech se nežertuje.  S danou stopáží to vynikne dvojnásob…

I domácí patriot však myslím musí uznat, že Zohan je výrazně vtipnější než spojená úderná síla většiny českých komedií z nedávné doby. Tudíž to jednoznačně nemůže být špatný film. Je nejvyšší čas, abych napsal: Zohan není o nic horší než většina předešlých filmů s Adamem Sandlerem (mám dojem, že variace na tuhle větu se píše snad do každé recenze sandlerovské komedie). Říkáte si: klišé. A máte pravdu, ale také záruka jisté kvality. Jako je třeba hamburger od jedné nejmenované globální firmy. Ne každý si ho dá. Nemusíte ho mít každý den, ale jednou za čas to „slisované cosi“ ve sladké žemli dokáže zasytit i potěšit. Pokud sandlerovský humor není zrovna vaším šálkem (máte např. rádi moudré komedie, kde se pravidelně střídá smích a pláč), rozhodně bych terapii právě touhle taškařicí nezačínal. Plakali byste víc, než je na komedii zdrávo.