Přestože David Cronenberg natočil sotva celovečerní film s názvem Zločiny buducnosti už v roce 1970, letošní novinka není jeho remakem, pokračováním či rozšířením – kromě názvu se autor ke svému půlstoletí starému experimentu nijak nevrací. Nezanedbatelné napojení na Cronenbergovu předchozí tvorbu v ní však najdeme. Po více než dvou dekádách se totiž samozvaný král body hororu vrací ke kombinování sci-fi motivů s hrůznými přesahy, což ho proslavilo hlavně v 80. letech. O opus magnum završující dlouhodobé prozkoumávání hranic lidského těla se však bohužel nejedná.

Předně je třeba upozornit, že žánrové označení „horor“ není úplně přesné, spíše se jedná o dystopické sci-fi s prvky body hororu, ale žádné hrůzostrašné výjevy se nekonají. Cronenberg představuje hodnotově vyprahlou společnost blízké budoucnosti, v níž se neustále opakuje heslo, že chirurgie je nový sex. Lidé jsou posedlí tělesnými modifikacemi, jež jdou daleko za hranice pouhé funkčnosti. Kvůli radikálnímu snížení prahu bolesti nejsou nadále nutná analgetika a lidé tedy nejenže necítí bolest, ale necítí téměř vůbec nic.

Zločiny budoucnosti: FOTOGALERIE

I proto nejsou destruktivní zásahy do lidského těla takovým problémem jako dříve a řada moderních umělců svou tělesnou schránku naplno využívá – a v nemenší míře i zneužívá. To je případ i hlavního hrdiny Saula (v tlumeném podání Vigga Mortensena), jehož tělo navíc trpí/vyniká syndromem zrychlené evoluce: Saulovi neustále rostou nové orgány, tělo tak prochází permanentní proměnou. Zatímco Saul a ostatní umělci z této situace těží performativně chirurgické akty, během nichž si nechají přebytečné části těla před publikem odřezávat, společnost je zmítána kontroverzemi. Je zrychlená evoluce přirozeným procesem, jenž je třeba respektovat a hýčkat, anebo se jedná o nežádoucí jev, který by měl být potírán?

Cronenbergova dystopická vize vycházející z ad absurdum dohnaných myšlenek transhumanismu (tedy umělého vylepšování lidského těla) naznačuje velmi bohatý svět překypující složitými sociálními vztahy a gigerovsky vypadajícími technologiemi. Většinou těchto nástřelů se však snímek nezabývá, a je to částečně dobře – přehledné pochopení takových struktur by pravděpodobně zabralo několik seriálových sezón, a tak dává smysl, že se film soustředí na své postavy. Negativním důsledkem takového přístupu je ale fakt, že většinu času dostatečně nerozumíme, co je momentálně potřeba udělat a proč – pravidla této hry nejsou vůbec jasná. A tak nezbývá, než se napojit na duševní pochody charakterů a prožít s nimi určitý vývoj. Anebo ne?

Vedle sebedestruktivními kousky už poněkud unaveného Saula vidíme i jeho partnerku Caprice (Léa Seydoux), jež během vystoupení provádí nezbytné (a občas i zbytné) chirurgické procedury. Navzdory takto zásadní úloze se jí nedostává zdaleka tolik pozornosti jako Saulovi, což mezi párem vyvolává určité napětí. Povaha jejich poměru je však stejně jako většina ostatního poněkud nejasná, protože o tradičním mileneckém vztahu v tomto fikčním světě nemůže být řeč. Přesto mezi těmito blízkými spolupracovníky panuje jakési těžko definovatelné spojení.

Do dění vstupuje i zástupkyně úřadu pro kontrolu nově narostlých orgánů v podání už tradičně vycukané Kristen Stewart. Její znervózňující herectví působí vedle ublíženě zpomalého Mortensena (s vizáží mezi smrtkou ze Sedmé pečetě a Palpatinem v posledním tažení) vcelku bizarně a nejedná se zdaleka o jediné momenty na hraně sebeparodie; či spíše lehce za ní. Rozklížený a těžko uchopitelný dojem drží pohromadě atmosférický soundtrack od Howarda Shorea – ale není to přece jen trochu málo?

Umírněná stopáž kolem hodiny a tři čtvrtě je vzhledem ke košatosti světa a potenciálu postav zbytečně krátká – což v posledních letech neříkáme často. Kvůli neochotě k vysvětlování a nabízení přehledných odpovědí však má snímek beztak pomalé tempo, místy se plahočící odnikud nikam. Témat k probrání by přitom bylo více než dost – propojení umění, sexuality a lidské touhy překračovat hranice; udržitelnost (nejen kulturního) průmyslu; či lidská fascinace hrozivými technologiemi.

Přehrajte si trailer Cronenberg chtěl Zločiny budoucnosti točit už počátkem milénia a hlavní principy tehdejšího projektu se nelišily od toho současného: fascinace operacemi a veřejné sebepoškozování jakožto erotická stimulace v bizarní společnosti z blízké budoucnosti. Aktuální výsledek tedy nelze považovat za Cronenbergovu reflexi sebeodhalování na sociálních sítích či postupující komercionalizaci sexu v populární kultuře. Co tedy zbývá? Především autorova stále fascinující imaginace, která se i na prahu osmdesátky může srovnávat s o generace mladšími tvůrci. Film ve své finální podobě ale není příliš uspokojující podívanou ani v audiovizuálním, ani narativním slova smyslu.