Ano, ten film je černobílý. Samozřejmě, cituje se tam z Bible, nešetří to symbolismem a skrytými významy, trochu tomu chybí akce a hudebně tomu dominuje Dies Irae, což se dá sotva pokládat za ideální způsob, jak oslovit současnou mladou generaci. A fakt, že Sedmou pečeť najdete na špici různých pochybných žebříčků a v přehledech ještě pochybnějších zlatých fondů taky není zrovna argumentem pro. Sedmá pečeť nicméně bez debaty je „very important movie“ právě tím, že ji ve filmové historii prostě nemůžete minout, nemůžete jí upřít vliv ani výjimečnost. Vyplatí se ji znát, pokud se chcete v kinematografii zas o něco líp orientovat.
 
A mimochodem to vůbec není špatný film.

Obavy z Bergmana mají většinou něco společného s podezřením, že jsou jeho filmy otravně vážné, obsahují komplikované dialogy o nesmrtelnosti chrousta a daly by se z fleku bez velkých změn přenést z plátna na jeviště (případně se naopak dostaly právě z jeviště na plátno). Jestli takhle vypadají i vaše představy, Sedmé pečeti se nebojte. Není těžké porozumět, na co se Antonius Block ptá, není těžké se ztotožnit s Jönsem, který dává přednost lidem před náboženstvím, a už vůbec není těžké si z filmu odnést intenzivní zážitek.

Max von Sydow, kterému bylo v době natáčení osmadvacet let, se svým vzezřením dobře hodil pro roli pořád ještě docela mladého muže, náhle zestárlého únavou a tím, že v životě viděl až příliš. Nechová se jako typický mladík, je klidný, zamlklý, jako by se ho už netýkaly žádné všední věci, nic, co se děje právě teď. V Sedmé pečeti je k vidění melancholie, utrpení, radost a dokonce i humor, ale o čem se tu nedá mluvit prakticky vůbec, je dobro a zlo. Samotná Smrt o sobě říká, že je nevědomá, neví nic o nebi ani pekle, jenom plní svůj úkol. Nabízí se samozřejmě i množství otázek: Co když rytíř ve slavné scéně zpovědi věděl, že na místě zpovědníka ve skutečnosti sedí Smrt, a schválně jí prozradil svůj šachový trik, protože si přál zemřít? A není náhodou právě zbrojnoš Jöns nástrojem, kterým se bůh snaží přivést rytíře zpátky od zbytečného rozjímání k jednoduchým lidským hodnotám? Jednoznačné odpovědi ani nemá smysl očekávat. Pokud ale vezmeme v úvahu, jak Bergman celý život pitval svůj komplikovaný vztah k víře i k lidem a jak ve svých filmech ventiloval svoje vlastní pochybnosti, je skoro zarážející, že ze závěru Sedmé pečeti se dá vyčíst poměrně jednoznačné humanistické poselství: Otec, matka a malý chlapec (těžko si je nespojit se svatou rodinou) přežívají hrozbu smrti a jasně symbolizují, že život pokračuje dál.