Začalo to tím, že Frank Marshall a Kathleen Kennedy (známé producentské duo, stojící za spoustou Spielbergových filmů) dostali do rukou scénář, který „je nadchl podobně jako kdysi Šestý smysl“. Člověk jim řád věřil, protože autorem byl Peter Morgan, oscarová kapacita se zářezy jako Královna, Poslední skotský král či Duel Frost/Nixon. Marshall/Kennedy přizvali k produkci starého kámoše Stevena a svěřili projekt Clintu Eastwoodovi. Eastwood a mysteriózní horor/thriller? Neobvyklé, ale zajímavé – konec konců, nikdy není pozdě na nové výzvy.

Samozřejmě, všechno je jinak. Film s thrillerem či jakýmkoli žánrem, se kterým si spojíte slůvko „napětí“, nemá zhola nic společného. Je to spíš sentimentální mysteriózní drama. A pokud něčím připomíná Shyamalana, tak jedině hloubkou žumpy, do které její tvůrci zabředli.

Máme tady tři příběhy. Francouzskou novinářku (Cécile De France) smete tsunami a ona po zážitku klinické smrti a vizi „světa poté“ se už nedokáže „zařadit do pracovního procesu“. Začne se zabývat tématem posmrtného života, napíše o něm knihu a odhalí jakousi konspiraci „mlčení o tomto problému“. Druhý příběh sleduje amerického psychotronika (Matt Damon), kterému schopnost komunikovat s druhou stranou systematicky ruinuje osobní život. Ve třetím příběhu londýnský chlapec ztratí díky autonehodě svého bratra-dvojče a snaží se s tím vypořádat v rozvráceném sociálním prostředí (matka alkoholička, sociálka, náhradní rodina...). Tyto tři příběhy se celou dobu odvíjejí zcela nezávisle, aby se v závěrečné čtvrthodince „osudově“ proťaly a všechny trpící postavy konečně dospěly k happy-endu.

Film zpočátku nabízí několik jistot. Eastwooda poznáte už v okamžiku, kdy pod logem Warner Bros. zazní první tklivé tóny – ano, i tentokrát si Clint k filmu sám napsal hudbu. Pozvolna vyprávěný (troj)příběh má typický eastwoodovský „flow“, ve kterém má zdánlivě každý záběr své místo a každá scéna je dokonale promyšlena a natočena tradičně neokázalým způsobem, který pokorně slouží celkovému vyprávění. Nevytrhne z něj dokonce ani scéna s tsunami, která je mimochodem velkolepá a očividně drahá, nestyděl by se za ni ani Emmerich.

Druhou jistotou jsou (alespoň zpočátku) herci. Cécile De France je pěkná ženská a uvěříte jí všechno, co jí uvěřit potřebujete. Matt Damon překvapivě sedí do role zatrpklého starého mládence. První třetina filmu vlastně nemá výraznější problém. Nastolí tři situace a úspěšně v divákovi probudí očekávání, jak se s nimi tvůrci vypořádají.

No a pak se začnou do Eastwoodova džezíku vplétat první falešné tóny. Nenápadně, pozvolna, ale neúprosně. Jako první začnou skřípat dialogy, v nichž padají čím dál větší jalovosti. Damon: „Má schopnost není dar, ale prokletí.“ Jeho bratr: „Přestaň utíkat před tím, čím opravdu jsi!“ Ale no tak, pane Morgane! Vážně? Vzápětí přijdou výkyvy v hereckých výkonech, jako by byl film natáčen chronologicky a hlavní představitelé si postupně uvědomovali, jaké břečce se upsali. Damona definitivně přetáhne na temnou stranu Bryce Dallas Howard v epizodce „neúspěšný pokus o vztah“ – při jejich společných scénách bije do očí nezvládnutá práce s herci. Film se Eastwoodovi očividně vymyká z rukou.

Potvrdí to druhá třetina, ve které si divák uvědomí, že film nenabízí nic než banality. Ano, existuje posmrtný život. Všichni budeme stát po pás v mlze a zírat do blba a když přijde někdo jako Damonovo médium, vzkážeme truchlícím blízkým, jak je milujeme, jak musí navzdory bolestné ztrátě jít dál a ano, tenkrát během teroristického útoku jsme jim opravdu dali znamení, které jim zachránilo život. Zhruba po hodině a půl už máte chuť svírat Morgana a Eastwooda pod krkem a tónem mariňáckého výcvikového seržanta na ně řvát: „A co jako?!“

Opravdové peklo ale vypukne v okamžiku, kdy se tři dějové linie mají konečně protnout. Osudové setkání? Ano, pokud přistoupíte na fakt, že obyčejný americký dělník (Damon) je fanda Dickense a v rámci krize středního věku si namísto „jíst, meditovat, milovat“ naordinuje výlet na knižní veletrh v Londýně. Tam se setká s Francouzkou, která prezentuje svou čerstvou knížku, i chlapcem, protože náhradní rodiny tradičně vodí děti na knižní veletrhy. Panenko skákavá! Jak už zaznělo v jednom komentáři k filmu, není to osud, ale ku*evská náhoda, z hlediska výstavby příběhu naprosto nepřípustná. Navíc herci definitivně „odejdou“ – třeba Damon se ve finále zmůže už je na to, že zírá jak Wahlberg při rozhovoru s kytkou v Stalo se. U závěrečné scény v kavárně nebudete věřit vlastním očím a následný jmenoslov v titulcích vám přijde jako krutý žert.

Bylo by jednoduché svalit vinu za tenhle „epic fail“ na mizerný scénář a tvrdit, že Eastwood za to vlastně nemůže. Bohužel, nechtěná směšnost několika scén, související hlavně s nezvládnutou prací s herci, přisuzuje zásluhy i starému pistolníkovi. Je načase začít se o J. Edgara seriózně bát.