Je to už oposlouchaná říkanka. Podobných kariérních křivek, jakou momentálně kopíruje Peter Jackson, jsme totiž mohli v posledních měsících a letech zachytit spoustu. V systému, kde je velký úspěch přímo úměrný autorské svobodě při natiáčení příštího filmu, se hromadě velkých tvůrců přihodilo, že ztratili soudnost a s ní i pevnou půdu pod nohama. Jejich filmy pak bývají větší. Hlasitější. Barevnější. Robustnější a často přeplácanější. Ale opravdu lepší jen málokdy.

Produkce novozélandského hitmakera Petera Jacksona se nevyvíjí nijak překotně, naopak jeho přesun od levných, zarputilých filmů k digitálním monstrprojektům, které se zbytečně halí do pestrobarevných ozdob, je dlouhodobý a zcela postupný. Technologické možnosti Jacksona posunují do sfér, kdy už nestíhá vnímat, co si žádá příběh - a z jeho filmů se vytrácí dřívější energie, tah a typická sveřepost, díky níž si mohl dovolit natočit akční film s plyšáky nebo komedii s pěti galony krve. Náchylnost k opájení se triky je do jisté míry přirozená - v případě velkolepého Návratu krále pak dokonce logická a v jistých směrech prospěšná (větší bitvy neuvidíte, tak račte do kina!), u King Konga ji šlo primárně též akceptovat, i když se v daném technickém podání nakonec ukázala být dost zrádná.

Adaptovat ale komorní psychologickou látku do přebujelé trikové show je úplně mimo. A lehce „v outu“ se kvůli tomu ocitl i samotný Peter Jackson. Na málokterý námět mu přitom šlo tolik věřit. Motivicky se totiž Pevné pouto vrací někam k mrazivým Nebeským stvořením. Taktéž vypráví o smrti, to proto, že velmi brzy vidíme, jak čtrnáctiletou dívku Susie zabije jeden pervert ze sousedství. O jejím neblahém osudu víme od začátku, ale trvá to nějakých třicet (relativně zajímavých) minut, než drobná holčina sejde z povrchu zemského a dostane se do jakéhosi mezisvěta.

Film se pak láme do dvou rovin – Susie se jednak prochází po trikově vypucovaných krajinkách z Jacksonovy fantazie, zatímco její otec čelí rozpadu rodiny a pátrá po vrahovi. Obnáší to sáhodlouhé, leč fakticky bezcílné bloumání Susie sterilními scenériemi, kýčovitými jak porno mezi sádrovým trpaslíkem a růžovým plyšovým medvídkem. Cestují tu kopce, nádherně ševelí vítr, barevně kvetou louky a po moři jezdí obrovitánské flašky (můžou se vám u toho vybavovat největší wtf sekvence z třetích Pirátů z Karibiku, Proroctví nebo Cely). Susie všechny tyhle „krásné“ přírodní výjevy obráží a kochá se, což se dá snést jen v situaci, že se budete bezezbytku kochat s ní. Nesmí vám přitom ty zázraky imaginace připadat nevkusné, přepálené, otravně líbivé a celkově nechutně vlezlé, podobně jako si nesmíte uvědomit, že úkolem talentované Saoirse Ronan je výhradně civět do dáli, nebo brečet (naštěstí obě úlohy jí jdou opět brilantně).

Vykoupení nenabízí ani trudná realita 70. let. Mark Wahlberg tu spolu s Rachel Weizs vytvořil jeden z nejméně přesvědčivých manželských párů posledních let. Těm dvěma byste nevěřili ani to, že chodí nakupovat do stejné sámošky, natož aby šlo nějak prožívat jejich manželskou krizi. Stejně bizarně působí angažmá Susan Sarandon, která – řekneme-li to trochu přehnaně – se ve dvou třetinách filmu dovalí s vysavačem a prachovkou, tři minuty šůruje a jen co její uklízecí hudební klip skončí, zase je odvelena na okraj zájmu. S takhle nesmyslně seskládanou sebrankou si Jackson chystá půdu pro napínavé pátrání po vrahovi a konfrontaci s ním. Kupodivu… přestože zločince známe a ačkoliv vidíme, že se v jeho kůži takřka-karikaturně šklebí Stanley Tucci, alespoň v tomhle směru se Jackson připomíná jako velký režisér. Šponování nervů umí na výtečnou a každé zesílené vrznutí prkna má přesně ten dopad na srdeční puls, jaký by mít mělo.

Problém je, že na teritoriu čistého thrilleru se film drží jen málokdy. Všude jinde přebíjí obsah samoúčelná vizuální opulence, kterou se můžete buď opájet, nebo pod jejím nánosem tiše odumírat. Jak kdybyste tupě zírali do slunce a hlavu vám vymetaly jeho paprsky. Digitální velikášství nemá žádnou hlubší, ale ani dramatičtější vrstvu, protože film monotónně směřuje ke svému cíli – Susie se blíží konci procházky, Mark Wahlberg se blíží konci svého pátrání a z altánku, ve kterém našla Susie útočiště, se sloupe barva a rozpadne se na prach.  Sofistikovanosti téhle metafory odpovídá dramatičnost a dějové propracovanosti filmu jako celku. A skutečnost, že je to všechno líbivě zinscenované a hladce poskládané do kupy situaci neulehčí: Přešlechtěnost totiž vede k přejedenosti lepkavou hmotou, která zahlcuje smysly.

Pevné pouto brutálně útočí na první signální a pokouší se své diváky ubít intenzivním pocitem krásna. Soulad nádherných obrazů a zvuků dokáže vyvolávat intenzivní pocitovou odezvu i v kdejakém videoklipu z MTV, natož ve filmu, ve kterém je zabita nebohá dívenka. Nezakryje ale prázdnotu vyprávění samotného, v němž jeden digitální rampouch zamává s dějem víc než všechny ostatní postavy dohromady. Je zvláštní sledovat výtvor režiséra, který umí dojímat nebo strašit během jednotlivých scén, nechá se ale válcovat výlevy své vlastní představivosti. V honbě za maximálním estetickým požitkem se Jackson prostě prohrabal do mezisvěta audiovizuální přepjatosti, ve kterém by se člověk měl modlit za každou scénu, kterou nezprzní sterilní trikové serepetičky a nevykastrují obrazové korekce. Takových střízlivých momentů je ale jen pár. A málokdy za nimi není cítit narcistní filmař, který se víc než o hlavní postavy zajímá o své cameo a o pomrkávání na lotrofily, a ztrácí schopnost „normálně“ vyprávět, bez balastu trikových zlepšováků a bezdůvodně divokých kamerových jízd.

Peter Jackson si nejspíš byl zcela jistý, že diváky uhrane každý vizuální výpotek z jeho fantazie. Vyšlo mu to tentokrát jen tak napůl.