I psaní recenzí je boj. Některé texty píše člověk s vědomím, že nebude pochopen. Bylo by pro něj mnohem snazší jít s většinou, vzít rovněž do ruky kámen a mrštit jej vstříc filmu, jenž bude beztak brzy zapomenut. Obhajovat jeho kvality je mnohem náročnější než se svézt na stejné kritické skluzavce, o níž otřela svá ctěná pozadí rozhodující část novinářské i divácké obce. Válčení za outsidera, jehož vratkost, naivitu a v některých případech i lobotomičnost si sami uvědomujete, není úplně příjemné. Zeptejte se kolegy imfa na sedmihvězdičkovou recenzi Noci v muzeu 2, poví vám, o jakém nepohodlí tu vyprávím.

Život je boj se vedle Noci v muzeu jeví samozřejmě jako bezvýznamný trpaslík, jeden z těch filmů, jež studia produkují, aby naplnila kvóty a měla co vykázat ve výročních zprávách. Tak vznikla další „underdog story“, jak za oceánem nazývají báchorky o loserech, kteří se dokázali z ničeho vypracovat k úspěchu, ať už se tím chápou hrdě vztyčené paže na znamení vítězství nebo nadité konto. Jejich vzor a ukázkový příklad? Kdo jiný než Rocky!

Od philadelphského boxera, který si zázračně vymohl Oscara, si vrchovatě půjčuje i nový film s idolem dívek a tancechtivých žen Channingem Tatumem (letos v létě má táhnout i G. I. Joe, možná jste rozpoznali i jeho štěk v Mannových Veřejných nepřátelích). Solidně vyřezaný sloup masa je za nýmanda, protlouká se v ulicích a prodává v nich laciné cetky nebo knihy typu Harry Potter a hroch. Hraje nulu. I tahle nula má ale právo porvat se o americký sen, jakkoliv v porovnání s Rockym v mnohem skromnějších a uvěřitelnějších podmínkách.

Tatumův hrdina s vojensky zvučným jménem Shawn MacArthur se nerve v ringu, nýbrž v pouličních zákoutích, luxusních klubech a honosných rezidencích papalášů, kteří klidně odsypou pár desítek tisíc dolarů, aby se mohli pobavit pohledem na dva gladiátory. Zní to jako další pozvánka do „světa ilegálních zápasů“ (vzpomeňte na trailer na Skóruj), ale není tomu tak. Shawn se nárazově zúčastní jen několika málo fightů, během kterých rozhodně není šance důkladně prozkoumat zápasnické zákulisí ani poznat principy, na kterých funguje.

Film se tak nenechává stáhnout mezi bojová béčka, je spíš stroze narýsovaným „skoro-sociálním skoro-dramatem“, zajímavým právě svou nenakašírovaností a opravdovostí. Je to jiný New York, než jaký vám popisují Sexu ve městě a desítky dalších mainstreamových bijáků, je to New York se svými příkrými sociálními rozdíly, s losery i boháči v nažehlených sáčcích. Dostanete se do prvotřídních podniků, ale i do domácnosti Shawnovy nové holky, v níž se na kuchyňské lince válí drobky a špinavá utěrka, kolem pobíhá senilní babička v pyžamu za pár dolarů a děcko v triku ze sekáče. Tatum mluví, jak mu huba narostla, klátí s sebou jako Sylvester Stallone ve svých mladých letech, čemuž odpovídá i intelektuální hodnota vět jím pronášených. V tom všem se skrývá větší suma uvěřitelnosti, než jakou může vykázat rozhodující většina zástupců amerického středního proudu. Neotesané fráze a slogany pronáší někdo, kdo vypadá, jako že zrovna přišel z ulice. A ne z kosmetického salonu nebo univerzity.

Marek Eben se při jednom přenosu ze Stardance vysmál Rockyho heslu „Není konec, dokud není konec“. I diváci se smáli, brali ho jako důkaz slabomyslnosti. Nějak přitom zapomněli, že ta věta jednak konstatuje objektivní fakt, zadruhé v sobě nese zakódovanou když ne velkou myšlenku, tak přinejmenším obdivuhodné životní přesvědčení rvát se až do posledního dechu. A zatřetí, ne všem je vlastní vyjadřovat se ve vycizelovaných větách, kvůli kterým člověk rád přeruší i četbu literárního časopisu. Prostota nemusí být jen důvodem k výsměchu, může se stát nosnou základní charakteristikou, která v určitém prostředí definuje určité postavy. Což právě v Život je boj funguje, přesně v mezích subtilnějšího a „mainstreamového“ realismu, který se nepotřebuje vyjadřovat přes vyhrocené osudy matek samoživitelek (zdravím do Varů), ale spíš přes nenápadné detaily, šlapající streetový soundtrack a jednoduchou, leč odžitou story.

Život je boj samozřejmě neumí těžit z takového přístupu podobně nezapomenutelně jako Rocky, nemá tak charizmatické herce, tak dravý příběh a nezvládá tak bourácky bušit do klišé a vyrvávat z nich velké životní pravdy. Režisér Dito Montiel (debutoval Průvodcem k rozpoznání tvých svatých) se nicméně představuje širšímu diváctvu jako šikula, jenž zvládá šponovat napětí, umí půvabně zinscenovat třebas milostné tokání mezi MacArthurem a jeho slečnou nebo ví, jak do civilního filmu vpašovat náznak tolik oblíbené tréninkové koláže.

I bitky nejsou v jeho podání marné, jakkoliv připomínají spíš živelný zápas, v němž rozhoduje zuřivost a vyšší míra odhodlání soupeře přerazit o zeď, než efektně nasnímané kopy, vedené v oku lahodící choreografii. Žádná konkurence k arénovkám z přelomu 80. a 90. let se tedy nekoná, dnes už si koneckonců nikdo schopný na tak bezduchou zábavu ani netroufne (i v Nikdy to nevzdávej se zbytečně psychologizovalo). Opájení nahými těly a krví už se nenosí. Proto mi dělá radost alespoň tahle civilní, syrovější a veskrze sympaticky neokázalá ozvěna éry, kdy se mlátily největší hvězdy světové kinematografie. Prokletý čas. Řekli byste že už to je skoro patnáct let, co na nás Jean-Claude shlížel z každého druhého časáku v trafice?