Romantické fantasy filmy si můžou dovolit skoro všechno. Klasická pravidla pro ně neexistují a to, že jdou proti realitě a dějí se tam věci, které se skutečným světem nemají nic společného, obvykle bývá jejich největší výhoda. Rozhodně se to ale nesmí s tolerancí diváků přehánět. Zimní příběh to bohužel přehnal absolutně.

Zimní příběh: FOTOGALERIE

Debutující režisér Akiva Goldsman natočil totální červenou knihovnu, bohužel však tak, že u ní budete kroutit hlavou a představovat si, jak se tvůrcům stane něco hodně ošklivého. Film nedává smysl. Takový Hvězdý prach sice oficiálně také nedává smysl a sype na diváky homosexuální piráty, padlé hvězdy, čarodějnice a duchy, jak se mu chce, ale má vnitřní logiku, řád a ten svět má pravidla, podle nichž funguje. V Zimním příběhu nedává smysl nic a Goldsman se pokouší tvářit, že je to proto, že jeho svět je magický. Není magický. Je idiotský.

Přehrajte si trailer Miminka se tu dávají do modelů lodí a pouští po řece někam do hajzlu, aby si tam vybojovala lepší život, létající koně, kteří jsou ve skutečnosti psi (nechtějte po mě, abych vám to vysvětloval, nejspíš jsem to stejně nepochopil) se objevují, kdykoliv jsou potřeba, Russell Crowe se pokouší o irský přízvuk a každé tři minuty přijde na řadu scéna nebo dialog, u kterého budete kroutit hlavou a ptát se sami sebe, jestli tohle fakt myslí tvůrci vážně. A bohužel ano. Zimní příběh je plný nepopsatelně absurdních scén, idiotských dialogů a kýčovitých výjevů ze života zloděje s dobrým srdcem a jeho umírající lásky. Vývoj charakterů je realistický asi jako v Komandu a poetické promluvy jak z básniček zamilovaných puberťáků, kteří nezvládli dokončit sedmou třídu. A do toho všeho je tu létající kůň a Will Smith ve své asi nejdivnější roli. Zimní příběh nemá hlavu a patu, i když se pokouší tvářit jako velká romance s příběhem epických proporcí, ve kterém je vše osudově propojeno. Postavy se chovají dokonale tupě a místo toho, abyste jejich lásce fandili a dojímali se u jejich rozhovorů o hvězdách, budete bojovat s pokušením opustit sál.

Zimní příběh mi připomínal pohádky, které si vymýšlela moje sestra, když byla mrňavá. Pokaždé v nich šlo o krále Hovnáta, jinak se však vždycky dělo to, co zrovna měla ona v hlavě a vše se odvíjelo od toho, jakou měla zrovna náladu. Jí ale byly čtyři roky, Goldsmanovi je jednapadesát a má Oscara za Čistou duši, takže tak. U svého režijního debutu zklamává jak scenáristicky, tak i režijně, protože film je nejen dementní, ale i dokonale kýčovitý a vyhnusnělý. Ze všech těch záběrů na hvězdnou oblohu a romanticky zasněžený New York, po němž chodí Colin Farrell s účesem na kreténa a snaží se tvářit, že mu je devatenáct let, bych čekal, že začnu zvracet duhu.

Nedovedu si moc představit, komu se může tenhle film líbit. Beru, že knížka by mohla být celkem zajímavá, ale filmová podoba je vhodná maximálně tak pro velice nenáročné divačky, které už mají přečtené Stmívání, ještě se však necítí na 50 odstínů šedi. Pochválit se dá snad jen půvabná Jessica Brown Fidlay a casting celkově. Na druhou stranu od Crowea a Smithe by bylo vůči Goldsmanovi kamarádštější, kdyby mu na jeho debut nekývli a radši mu naznačili, že se má na celý Zimní příběh vykašlat. Ušetřili by si jeden z nejtrapnějších momentů svých kariér.