Triumf na Zlatých glóbech a velmi dobrá výchozí pozice na Oscary. Kdo by to byl od stále mladé nezávislé filmařky Chloé Zhao ještě před pár měsíci čekal? Festivalový podzim přinesl Zemi nomádů ceny z Benátek, Toronta i řady dalších událostí, navíc z hlediska indie tradice je v tomhle filmu na první pohled všechno správně. Šlo by ho odbýt znuděnou pochvalou a hořekováním nad pozérstvím zámořských akademiků, jenže to by byla velká škoda – Země nomádů si takovou pozornost skutečně zaslouží.

Téměř čtyři roky stará, oceňovaná knižní předloha zkoumala pro nás přece jen docela nepředstavitelný fenomén. V důsledku ekonomické krize po roce 2008 se totiž řada Američanů začala toulat zemí v obytných vozech různé úrovně komfortu a vydělávat si prostřednictvím námezdních sezónních prací. To je případ i hlavní hrdinky Fern, soběstačné ženy středního věku, která se po smrti manžela a zavření továrny uprostřed nevadské pouště rozhodla kočovat ve svém vlastnoručně upraveném autě. Ve stylu pár let staré nezávislárny The Florida Project naciťujeme atmosféru tohoto způsobu života a seznamujeme se s jeho různými odstíny; citlivý náhled na přehlížený okraj společnosti je přednější než klasická dramatická struktura.

Dokumentárnímu tónu nahrává i fakt, že vyjma tradičně skvělé a zarputilé Frances McDormand a Davida Strathairna v jedné z vedlejších rolí ve snímku účinkují povětšinou skuteční kočovníci včetně ikonického poustevníka (a youtubera) Boba Wellse. Nevyumělkovaně, pouze z upřímného kontaktu s těmito zapomenutými hrdiny vyvstává i sociálně-dramatická linka, jež upozorňuje nejen na některé ošklivosti kapitalismu (především prekarizaci), nýbrž i na nezkrotnou touhu po nalezení toho svého místa na slunci; což je občas bohužel skoro nemožné. Tahounem těchto poselství je samozřejmě McDormand, které i tentokrát přeju jakékoli ocenění; její postava je výborně vykreslená, dozvídáme se o ní právě tolik, abychom si o ní byli schopni vytvořit koherentní obrázek, ale zároveň byl ponechán dostatek prostoru k vlastnímu přemýšlení. Že McDormand i s většinou štábu skutečně strávila pár měsíců kočováním a spala ve „své“ dodávce, je už jen pomyslná třešnička na tomhle tuláckém dortu.

Chloé Zhao se ukazuje jako velmi zručná filmařka, když velmi úspěšně nesklouzává k patosu; a to navzdory hudbě Ludovia Einaudiho, jenž se tklivých klavírních linek rozhodně nebojí. V pár správně vyhrocených momentech film na hraně patosu zabalancuje, ale udrží se, což jen podtrhuje dospělé, civilní vyznění, jež se k tématu tak hodí. Lze říct, že se na nejobecnější úrovni obrací k věčnému a univerzálnímu sporu svoboda versus bezpečí, což je atraktivní pro každého diváka – nemusíte se tedy bát, že by se na specificky americký fenomén nešlo emočně napojit.

Širokoúhlá kamera často zabírá rozsáhlé pláně a pouště, skýtající nezměrné možnosti i zúzkostňující svou nečitelností. Tyto odkazy ke kočovným počátkům americké kultury, a hlavně westernovému žánru jakožto místu, kde se odnepaměti uskutečňoval americký sen, je nenásilný a funkční – ostatně jako celý film. Chloé Zhao se podařilo trefit téma i zpracování způsobem, na něž se snadno napojíte. Vždyť koho by nezasáhlo rozjímání nad hledáním domova, možnosti mít ho pořád u sebe – a zároveň jeho nevyměnitelné závislosti z ekonomických reálií?