Jméno Sean Baker nejspíš neznáte a nikdo (včetně něj) vám to nemůže mít za zlé. Rodák z New Jersey má za sebou jen pár filmů, které zachytili zřejmě jen poctiví festivaloví diváci. Poté, co se předposlední kus s názvem Transdarinka dočkal pochvalných reakcí ve Varech, se ale jeho další sociálně-kritický snímek dostal až do naší běžné kinodistribuce. Zřejmě i proto, že se v hodnocení zámořských kritiků několikrát objevil mezi nejlepšími filmy loňského roku.

Malá Moonee žije s nezaměstnanou matkou a pár kamarády v motelu poblíž orlandského Disneylandu. Nejedná se však o žádnou slunečnou idylu, nýbrž o nablýskanou variaci na slumy, kde žije opravdový white trash. Platí nájem z týdne na týden, zločinnost není malá, nezaměstnanost je naopak vysoká a vyhlídky na lepší život mizivé. Tahle tvrdá realita je však nahlížena dětskýma očima, a tak obsahuje notnou dávku poetiky; všechno je totiž tak nějak hezčí, když jste malé děti.

Samostatnou zmínku si zaslouží dětští hrdinové v čele se sedmiletou Brooklynn Prince, která prý měla velkou radost, když se dozvěděla, že v tomhle filmu bude moct mluvit sprostě. Prostě princezna k pohledání. Nejedná se o její první roli, což se však nedá říct o dalších dětech, které Baker vzal přímo z ulice. Chemie mezi nimi neuvěřitelně funguje a už dlouho jsem neviděl dětské postavy tak přirozené, hravé a upřímné. O tomhle si může takové Po strništi bos nechat jen zdát…

Přísná měřítka snese i debutující Bria Vinaite v úloze nevyzrálé matky Moonee. A samozřejmě Willem Dafoe jako správce celého objektu, za tuto roli nominovaný na Zlatý glóbus. Navzdory tomu, že se jedná o nejmorálnější a nejméně zkrachovalou postavu, i na něm je vidět, že život v těchto podmínkách neprospívá opravdu nikomu.

Baker se vyžívá ve velmi popisném stylu a pomalu a trpělivě mapuje každodenní rutinu těch, na které v životě nic pěkného nečeká. Časté je proto opakování motivů, ukazující neustálý stereotyp. Místy se dočkáme až dokumentárního stylu, jindy se zase Baker drží v přísně geometrických úhlech a dává vyniknout podivně děsivým kulisám takového bydlení.

Pokud jste už sjeli k hodnocení (o čemž nepochybuju), tak se asi divíte, proč dávám filmu, který jsem zatím tak chválil, jen sedmičku. Neduhů nemá velké množství, ovšem jsou o to výraznější. Jednak jde o skoro dvouhodinovou stopáž, která je vzhledem k nedějovosti dost přepálená (chápu, že si vykreslení pomalu se táhnoucích a nikam nesměřujících životů postav přesně takový styl žádá, ovšem divácky to místy zábava opravdu není). Ještě víc mi pak chybělo větší využití Disneylandu a kontrastu s podivně nastylovanými bytovkami. Neznalec americké předměstské chudoby totiž nemůže docenit a pochopit nenápadnou tragiku, jež se v takovém životě skrývá, což je pohříchu nenaplněný potenciál. A také je tu samozřejmě záměrné, přesto trochu zbytečné nedokreslení vedlejších postav, které by mohly výsledný dojem ještě umocnit. Sociálně-kritické Bakerovo oko prostě rezignuje na většinu standardních postupů, což je sice mile neotřelé, ale vede to k tomu, že se na tenhle film mnohem lépe vzpomíná než přímo kouká. A to nemůžu nechat jen tak.