Měli jsme tu všelijaké superhrdiny. Miliardáře znechucené zločinem na ulicích, pronásledované mutanty, mimozemšťany s velkým "s" na prsou, znuděné boháče i motorkáře s hořící lebkou místo hlavy. Loňské Kick-Ass ale ukázalo, že superhrdinou může být doslova každý. A když to zvládl geek v pubertě, neměl by to být problém ani pro egoistického tupce se sklonem k alkoholismu.

Zelený sršeň má mnohem blíž právě ke Kick-Ass než ke klasickým filmům o lidech, kteří v kostýmech brání spravedlnost. Hlavním hrdina nemá žádné superschopnosti, jen spoustu peněz, naivní odhodlání a k ruce automechanika, který umí udělat z obstarožní káry vozidlo s palebným potenciálem armády průměrného středoafrického státu. A taky umí kung-fu, aby svého šéfa vytáhnul z průšvihů. Dědic mediálního impéria Britt Reid a jeho parťák Kato jsou spíš nadšenci, kteří to všechno myslí dobře a víc než na schopnosti a taktiku spoléhají na štěstí a na to, že jejich auto jménem Černá kráska rozjezdí po silnici i toho největšího padoucha. Stejně jako v Kick-Ass ale brzy zjišťují, že být hrdinou je o něčem trochu jiném.

Možná že teď je ještě brzy mluvit o Zeleném sršni jako o svěží a originální comicsovce (ano, původně jde o adaptaci rozhlasového pořadu, avšak od začátku je jasné, že jaké vlně se chtějí tvůrci svézt) vymezující se vůči konkurenci, ale až se v létě objeví Thor a Kapitán Amerika, nejspíš se k téhle šílenosti budou diváci houfně vracet. Michel Gondry a ostatní na to šli totiž zcela jinak než ostatní. Zelený sršeň na první pohled vypadá jako čistě fanouškovský film. Režisér si hraje pokaždé, když k tomu dostane příležitost. Ústřední herecká dvojice většinu času vypadá, jako kdyby nenatáčela, ale kalila na place, a u většiny vizuálních šíleností, která vám Zelený sršeň vpálí do obličeje, se nejspíš budete ptát, proč to tam je zrovna takhle. A odpověď je jednoduchá - proč ne.

Gondry a Rogen dostali jednoduše devadesát milionů a natočili to, co je baví. A oproti až otravně konzervativnímu Iron Manovi je to opravdu příjemná změna. Namísto běžného hrdiny tu máme Setha Rogena, jenž hraje přesně to, co vždycky. Britt Reid je lehce nesympatické hovádko, které strávilo většinu života s kocovinou a proti jeho egu vypadá Tony Stark jako Ghándí. Přesto se rozhodne stát se hrdinou a nebýt toho, že mu záda kryje Jay Chou a jeho kung–fu, nejspíš by zemřel pár hodin po tom, co by opustil své sídlo. Padouch Christoph Waltz zase trpí tím, že se ho nikdo nebojí, i když používá dvojitou pistoli, a chce si své jméno Chudnovsky změnit na Bloodnovsky a Cameron Diaz musí snášet vtipy o svém stáří. A Reidův otec, jehož smrt by měl pravý hrdina chtít pomstít? Řekněme že oba hlavní protagonisté ho přirovnávají k pánskému přirození. Hrdinové Zeleného sršně zkrátka nejsou úplně obyčejní. Jsou to jen normální chlápci, kteří mají nezničitelné auto a dětinskou touhu konat dobro tím, že budou zabíjet lidi.

Na pozici režiséra to dlouho vypadalo hodně divoce. Nejdřív měl všemu šéfovat Stephen Chow, ten se však nepohodl s producenty a o jeho místo se porvali tvůrce série Saw James Wan a originální Michel Gondry. Když u studia vyhrál druhý zmíněný, prohlásil Wan, že je rád, protože film bude stát za to. A nekecal. Michel Gondry svůj první opravdu velký film zvládl na jedničku. V každé akční scéně dokáže překvapit a je jedno, jestli jde o automobilovou honičku nebo bitku se skupinou feťáků. Pokaždé je to jiné, aniž by přitom film ztratil někdy svůj styl a přestal působit kompaktně. Jednou Kato efektně likviduje ve zpomalených záběrech gangstery, podruhé spolu s Brittem Reidem zdemolují celé patro luxusní vily jen proto, aby zjistili, kdo z nich je silnější (a aby se Seth Rogen pochlubil nafukovacím krabem). I takové obyčejné otevírání piva, prohlídka garáže nebo jen psaní inzerátu je díky Gondryho osobitému stylu vizuálním zážitkem. Navíc vtipným a okořeněným příjemnou retro atmosférou.

Bohužel nadhled a snaha dělat něco jinak a odlišit se od zástupu ostatních podobných filmů nevydržela až do konce. V poslední půlhodině se totiž ze Zeleného sršně stává klasická comicsárna. Film ztratí svůj nadhled a najednou berou všichni všechno vážně. Celý závěr je pochopitelně výborně natočený a akční scény jsou pořád zábavně odlišné od konkurence, ale dojde na trochu zbytečný přeskok od rošťáckých vylomenin ke klasice. Kdyby Gondry, Rogen a spol vydrželi v tempu, jaké nasadili v prvních dvou třetinách, až do konce, byl by Zelený sršeň ultimátní fanboyovský film. Takhle mu k tomu kousek chybí.

Pořád tu ale máme vynikající akční scény, dokonale sladěné herecké duo v hlavních rolích, trochu toho poctivého násilí a sympaticky obhroublý humor. Ať už vás tahle osobitost Zeleného sršně nalákala, nebo odradila, běžte na něj do kina. Až v létě dorazí do kin klasické comicsovky, bude už pozdě hledat film, který se vydal jinou cestou.