Zelená kniha je extrémně příjemné překvapení. Minimálně pro všechny, kdo nečtou MovieZone nebo jiné novinkové weby, takže jim uniklo, že se o tomhle filmu šeptá jako o jasném oscarovém favoritovi už minimálně čtvrt roku. A zaslouženě. Existuje spousta důvodů, kvůli kterým jsem se do Zelené knihy “začetl” snadno a rychle. Jednak zbožňuji roadtripy, na kterých se musí dát dohromady nesourodé páry - ať už jde o Letadla, vlaky, automobily nebo třeba Logana. Jednak mi vyhovuje v podstatě celý casting od A do Z. A jednak mám slabost pro tuhle éru, kterou si řada amerických pamětníků (rozuměj starých bělochů) pamatuje v podstatně přívětivějším světle.

Zelená kniha na papíře vypadá jako seriózní oscarovka, kterou někdo musel natočit. Příběh podle skutečných událostí, jež se existence proklatého zeleného průvodce pro černochy (barevné, negry… film si vzhledem k dobové hantýrce servítky rozhodně nebere - dnes bych si nemohl dovolit ani jedno z těchto slov napsat byť jen v citaci, kdybych psal pro americký server) dotýká jen okrajově, má dvě hlavní postavy, jež od sebe nemohou být dál. Chudého vyhazovače italského původu Tonyho “Pyska” Vallelongu” (Viggo Mortensen) a promovaného pianistu Dr. Dona Shirleyho (Mahershala Ali). Pan doktor se chystá na hudební turné po jižních státech a celkem logicky očekává problémy v těch hlubších záhybech amerického kontinentu, kam sice Slunce svítí, ale řadě obyvatel se v hlavách ještě nerozsvítilo a mají řekněme méně pokrokové názory.

Odtud ostatně pochází i existence Zelené knihy, michelinského průvodce po doporučených podnicích - hotelích, restauracích a klubech pro černochy. Jakmile totiž černoch vkročí do podniku určeného bílým, koleduje si o problémy, ať už z rukou lynčujícího davu, nebo spravedlnosti vyzbrojené majákem a obuškem. Jsou šedesátá léta minulého století a právo, tak jak se o něm píše v americké Ústavě, to má z papíru do reality ještě zatraceně daleko. Vždyť i Tony, ukecaný a všemi mastmi mazaný skoro Ital na černochy kouká skrz prsty, částečně i proto, že jeho italská famílie je v těch správných newyorských čtvrtích za krále. Tony má přitom dvě děti, spokojenou manželku a jistý job vyhazovače ve vyhlášeném nočním klubu.

Osud ale rozdává nečekané podpásovky, a tak se Tony na pár měsíců ocitne bez práce a musí dělat Dr. Shirleymu řidiče na jeho turné. Vnímavý divák pochopí, že právě z jiskření mezi jednodušším vyhazovačem se srdcem na správném místě a vzdělaným, leč kvůli barvě pleti utlačovaným intelektuálem, lze snadno uplést mix dramatu a komedie. A tak se v dvouhodinové odysee střídá ochutnávání smaženého kuřete s dvojím metrem černých a bílých toalet, barové rvačky plné předsudků střídají výchovu burana Tonyho á la Pretty Woman apod.

Zelená kniha tyhle dvě polohy střídá naprosto samozřejmě a obtloustlý Viggo Mortensen s klackovitým newyorským akcentem v nich spolu s uctivým a za všech okolností klidným Mahershalou Alim působí jako ryba ve vodě. Mortensen dokonce v jednu chvíli zacituje DeNira, aby ta inspirace došla opravdu každému. Ve filmu vykouří dva kartony cigaret a sní víc tučného a mastného jídla, než dokážete spočítat na kalorické kalkulačce. Až je s podivem, že se skutečný Tony dožil požehnaných šestaosmdesáti. Stejně jako že Zelenou knihu režíroval Peter Farrelly, který od Blbého a blbějšího z roku 1994 v podstatě nikdy neukročil z postu režiséra nenáročných komedií pro amerických dolních 320 milionů. A přesto zvládá v šedesáti otočit kormidlem a nabídnout příběh, který vás jednou rukou plácá po ramenou, když sype z rukávu zábavné historky, a tou druhou dloube do vašeho černého svědomí.

Je přitom úplně jedno, jestli jste Američan jako poleno nebo pocházíte ze Smíchova. Cílem tohohle filmu není utvrdit přespolní v přesvědčení, že v šedesátých letech “mlátili v USA černochy”. Zároveň Farrelly nesklouzává k lacinému humoru a má oporu ve skvělých hercích, takže mu z toho vychází oscarovka, která není nabubřelá a nudná, ačkoliv by se jí dalo vyčítat, že trochu klouže po povrchu. Stejně jako v případě oscarovky Černobílý svět ale síla Zelené knihy vyvěrá právě ze zdánlivě jednoduchých okamžiků, které ve vás budou rezonovat. Tehdy si Oscara odnesla ze sálu Octavia Spencer, která je jednou z producentek Zelené knihy. Je to příběh, který spoustě starších Američanů nebude vonět, ale právě proto je potřeba ho odvyprávět. Ani Vallelonga, ani Shirley se ho už nedožili, ale jejich celuloidový pomník sbírá chválu zcela zaslouženě, protože dovede promluvit ke každému - od dlaždičů v Bronxu k vlkům z Wall Streetu, od žehlících mamin v Děčíně po asijské youtubery v tokijských internetových kavárnách.

Přehrajte si trailer Jednoduché poselství v jednoduchém filmu, který ovšem není jednoduché natočit. Tak by se to zhruba dalo sesumírovat. Je to stejné jako s loňskou Sázkou na nejistotu - vysvětlit komplexní téma co největšímu počtu lidí, zvlášť když jde o něco na první pohled neprostupného, nebo naopak dekádami mytizovaného, je zatracený kumšt. Farrelly ale dokázal soupiskou zdánlivě největších klišé proříznout letité nánosy bulšitů a trefit do… ehm… no do středu terče. Je úplně jedno, kolik tenhle film vyhraje Oscarů. Jeho kvality jsou jinde než v počtu hvězdiček nebo sošek na plakátech. A jeho kouzlo bude mít mnohem delší stín než jedna oscarová show, nad níž se za pár dní zavře voda.