Přiznávám, že před napsáním V.I.M. jsem Zelenou kartu pěkných pár let neviděl. Vzpomínal jsem pouze na četné reprízy v českých televizích s povedeným dabingem a hrstku nezapomenutelných scén v čele s parádním pianovým sólem pro snobskou společnost a závěrem. Před pár dny jsem si romantiku zopakoval v originálním znění a utvrdil se, že režisér Peter Weir je prostě a jednoduše génius, který na co šáhne, to promění ve zlato. I romantickou komedii využívající milionkrát obehranou formuli, že protiklady se přitahují.

On je obhroublý číšník, bonviván, aspirující hudební skladatel, občas houmles a především Francouz, který se snaží získat zelenou kartu nutnou pro setrvání v Americe. Ona je trochu upjatá a ne zrovna průbojná americká zahradnice, která nadevše touží po prostorném a ve všech směrech exkluzivním skleníku uprostřed New Yorku na Manhattanu.

Luxusní bejvák v centru megalopole se skleníkem by si nemohl dovolit ani Jarda Jágr pobírající 10 mega za sezónu v Rangers, ale milovnice všeho zeleného má přesto šanci. Musí jen přesvědčit domovní výbor, že si žije svůj americký sen a má manžela. Po tom, co je seznámí jejich společný přítel, se Francouz a Američanka rozhodnou uzavřít manželství na oko, díky kterému oba dosáhnou svého. Nepočítají však s tím, že o svazek se bude zajímat podezřívavý imigrační úřad.

Asi největší výhrou Zelené karty je přesné obsazení hlavních protagonistů. Weir nabídnul roli přímo na tělo Gérardu Depardieu, pro kterého se jednalo o hollywoodský debut. Ten se mu odvděčil šarmantní postavou Georgese, jemuž navzdory jistému hrubiánství a neospravedlnitelným zlozvykům jako kouření ve vnitřních prostorách žerete každý pohled a gesto.

Andie MacDowell sice zazářila o rok dříve v Soderberghově nezávislém kultu Sex, lži a video, ale Zelená karta pro ni byla první hlavní role v mainstreamovém filmu. Bronte zahrála tak neodolateně, že jsme do ní byli tenkrát platonicky zamilovaní snad všichni. A neodpustím si poznámku, že její dcera Margaret Qualley dnes vypadá skoro stejně jako maminka na začátku devadesátek.

Znovu budu podkuřovat panu režisérovi, ale nedá se jinak. Při sledování jsem si totiž znovu uvědomil, jak je rejža Společnosti mrtvých básníků, Pikniku na Hanging Rock, Master and Commander, Truman Show a mnoha dalších  výjimečný. Byť se musel pohybovat v tenkrát ještě relativně striktně ohraničených mantinelech romantická komedie, nikdy se neuchýlil k populárním berličkám, které žánr nabízí. Postava hraná Gérardem je vlastně archetypální Frantík se vším všudy, Weir však nikdy zjednodušené rysy jeho národa nezneužívá a Zelená karta ani o centimetr nesklouzne do laciné situační komedie. Byť by to měl režisér možná trochu jednodušší.

Kdepak, jemu jde o civilní vykreslení vztahu dvou naprosto rozdílných lidí a v mnoha případech se nebojí překvapit a jít proti diváckému očekávání. Napadá mě třeba právě již zmiňovaná scéna s pianem, kterou by jistě dělníci romantik z ranku Richarda Curtise nebo Garryho Marshalla snažili mnohokrát vypointovat a diváky poslat do kolen nějakou závěrečnou hláškou. Weir však scénu ukončí překvapivým a křehkým recitálem hudebního skladatele, kterému je úplně jedno, že přítomná smetánka očekává nějakou pecku od Gershwina.

No a pak je tu závěr, ve kterém se Weir velmi rozumně vyhnul v romantických komediích skoro až automatickému happy endu (následuje po třiceti letech snad ospravedlnitelný spoiler). Není to taková rána na solar jako závěr Svědka, ale stejně je rozloučení postav, kteří zjistili, že se milují až ve chvíli, kdy je byrokraté násilně odloučí, srdceryvné a nezapomenutelné. Slza ukápla.

Možná i kvůli tomuto vybočení se Zelená karta nedočkala zrovna velkého úspěchu v kinech (v Americe se snímek horko těžko zaplatil) a u kritiků (Rotteny hlásí pouhých 60 % pozitivních recenzí při těžko uvěřitelném ratingu 5,5/10). Čas však ukázal, že je to naprostá klasika žánru, jež na rozdíl od mnohé konkurence zdatně odolává zubu času. Budu se k ní v následujících letech vracet mnohem častěji než doposud. Také se na ni znovu podívejte.