Peter Weir na počátku své tvůrčí dráhy netočil velkofilmy typu Master & Commander: Odvrácená strana světa ani divácké hity jako Truman Show. Naopak, točil filmy malé, lokální a zcela offstreamové. Pokud se vám jeho současná (...ačkoliv od roku 2003 nic nenatočil) tvorba líbí a máte ji nakoukanou, zákonitě jednoho dne nastane chvíle, kdy si z jeho filmografie budete chtít vyzobat i ty menší a starší rozinky. Piknik na Hanging Rock vznikl víc než před třiceti lety, parametry diváckého hitu může tudíž splňovat jen velmi těžko. To však nic nemění na tom, že je - zůstanu-li u metafory hroznů - stále plný šťávy a síly a dokáže vás doslova přilepit k sedačce. Slabší povahy, například ty, kterým Roegova psychárna Teď se nedívej přišla přece jen už trochu za hranicí toho, čemu by se chtěli vystavovat,  si bohužel opět musí nechat zajít chuť.

Díky úvodnímu textu divák víc, co se zanedlouho stane, Weir však nikterak neotálí a snad od prvního záběru se snaží vyvolat pocit jakéhosi nepojmenovatelného ohrožení. A přitom se objektivně vzato nic neděje. Nikdy neexponuje žádný nůž, svěřepě vyhlížejícího člověka, nastraženou past, nic takového. To jen nevinná děvčata vstávají, vzájemně si přednášejí básně, utahují šněrovačky, češou se - začíná školní den jako každý jiný. Weir tu kombinací vysokých tónů flétny a kakofonií elektronických varhan vyrábí prvotřídní psychedelii, která nedovolí uhnout pohledem a nutí fascinovaně zírat. Zkrátka být hypnotizován stejně jako budoucí, nic netušící oběti. Jakmile se na obzoru objeví zlověstná silueta Hanging Rocku a s krákáním přeletí hejno ptáků, nepříjemný pocit ještě zesílí. Vnímat genia loci není dáno každému, ale Weirovi se tu podařilo navodit stav, jenž prý někteří senzitivní jedinci zažívají co chvíli. Pěkně děkuji, nechci. Ono vizualizované vyhřeznutí neznáma z lůna země dalo vzniknout možná jedněm z nejvíce drásajících scén, jaké se kdy objevily na plátně.

Weir je tu schopen udržet několik žánrově odlišných poloh a zároveň prokazuje slušnou znalost dějin filmové hrůzy, čímž naznačuje, že umění a (do jisté míry) pokleslá zábava parazitující na slabinách lidské psyché nemusí stát v ostrém protikladu. Piknik na Hanging Rock se stal jedním z mála snímků světové historie, který si pochvalují jak konzumenti hororů (zdravím identitu obitus), tak čtenáři Cahiers du Cinema. Jeho nezpochybnitelnou kvalitou totiž je, že umožňuje širokou škálu "čtení." Své si v něm najdou hledači neznáma a la Akta X, ctitelé impresionizmu, jejichž očím se film jeví oživlým plátnem starých mistrů, i psychoanalytici, kteří jej vnímají jako metaforu probuzení ženské sexuality a obraz konce viktoriánské éry. Snímek působí o to víc, že se tu nevinnost jaksi přirozeně setkává se surovostí, nespoutaná radost se v mžiku mění v melancholii a dosavadní jistoty přestávají odolávat sílícímu vichru společenských změn. Po skončení - kdy budete mít zřejmě potíž reprodukovat, o čem ten film vlastně byl -  bude rozhodně o čem přemýšlet. A i po letech na co vzpomínat. Zadáte si?