Mladá dokumentaristka Barbora Chalupová na sebe upoutala loni díky tomu, že společně s Vítem Klusákem režírovala masivní hit V síti. Předtím natočila pár epizod cyklu Český žurnál, a i z její novinky je patrné, že „klusákovský“ přístup nasála skutečně důkladně. Vybírá si totiž aktuální a silně polarizující téma, jehož zpracování snad ani nemusí být kdovíjak revoluční. To je přesně případ Zákona lásky – dokumentu, který nepřekvapí svým postojem ani zobrazenými událostmi, ale trochu toho názorového oleje do společenského ohně přilít dokáže.

Chalupová se svým týmem sledovala po dobu několika let činnost iniciativy Jsme fér, která se snaží prosadit rovnoprávnost pro LGBT+ komunitu – což z hlediska tohoto snímku znamená uzákonění manželství pro homosexuální páry. Hlavní tváří je aktivista Czeslaw Walek, stojící i v čele iniciativy, a dále skupina jeho nejbližších spolupracovníků. Ti se napříč několika roky snaží sehnat podpisy pro petici, aby se návrhem zabývala poslanecká sněmovna, později se účastní zdlouhavých (a často nikam nevedoucích) zasedání parlamentu. Tento donkichotský souboj s nepřejícími institucemi dává jednoznačně na srozuměnou, na čí straně dokumentaristé stojí.

V mnohem horším světle je totiž vykreslena Aliance pro rodinu, konzervativní uskupení opírající se o tradiční a křesťanské hodnoty. Její nejvýraznější osobnosti Jana Jochová a Jan Gregor se stávají terčem vtípků a sympatie rozhodně nevzbuzují. Takové vykreslení jim však zjevně leží v žaludku, neboť před novinářskou projekcí filmu před kinem zástupci této aliance rozdávali „alternativní press kit“, v němž například publicistům doporučovali štiplavé otázky směrem k režisérce či zpochybňovali objektivní stránku dokumentu. O ní samozřejmě nemůže být řeč, ostatně těžko si představit, že by se zrovna na tento film hnaly do kin davy homofobů či prostě jen odpůrců navrhovaných zákonných změn. Pozice dokumentaristů je však natolik očividná a od prvních okamžiků rámující celé dění, že v tomto ohledu problém skutečně vidí jen ten, kdo jej vidět chce.

Což v zásadě odpovídá i tomu, jak je ve filmu podána argumentace obou stran. Zatímco zástupci Jsme fér hlásají svobodu, rovnost či toleranci, sympatizanti Aliance pro rodinu především argumentují klasickou šikmou plochou: Když schválíme rovnost manželství, kam až to zajde? Dalším krokem bude legalizace pedofilie, zoofilie, nekrofilie a kdo ví, čeho dalšího! Tento styl uvažování jasně ukazuje na obavy ze změny, zatvrzelou rigiditu lidí, kteří mají strach, že přicházejí o své jistoty a možnosti orientace ve světě.

Navzdory umírněné stopáži blížící se hodině a půl a snaze rytmizovat vyprávění pomocí hudby se snímek trochu táhne, za což může především repetitivnost legislativních procedur a absence skutečně nových, podnětných argumentů. Předsudky konzervativních zástupců vyznívají až karikaturně a nelze očekávat, že by takové zobrazení dokázalo jednu či druhou stranu skutečně přesvědčit – či alespoň prezentovat pochopitelný obrázek světa, který je pro jednotlivé aktéry podstatný. Zajímavá je tak pouze jen orientace na legislativní zmatek, neochotu politických špiček napříč stranami zabývat se tématem, které žádné body nepřinese. Podnětného rozboru toho, co se děje pod povrchem naší společnosti, se však nedočkáme.