Tak jsme to nakonec přežili. Ambiciózní trilogie Zahradnictví první částí zklamala, druhou dojem nijak nezlepšila a třetí celé nešťastné dílo konečně završila. Dělat prequel k Pelíškům se od začátku jevilo jako trochu zbytečné, vytyčený cíl se však navíc zjevně ukázal být nad možnostmi tvůrců. Zachytit na jedné širší rodině hrůzy obou diktatur 20. století, a to, jak nacisté i komunisté měnili zcela normální charaktery, je ušlechtilá myšlenka. Zahradnictví se ji snaží napříč časovými obdobími i žánrovými úkroky předat, ovšem selhává v tom nejpodstatnějším: ve vytvoření zábavného filmu.

Děj se odehrává koncem 50. let a samozřejmě navazuje na události předchozích dílů. Daniela, v prvních dvou částech malá holčička, je už skoro dospělá a zamiluje se do úplně normálního kluka. Ovšem její otec Jindřich (Martin Finger snažící se přiblížit Jiřímu Kodetovi) s tím nesouhlasí, a tak dělá mladým milencům ze života peklo.

Nápadník chce být romantickou komedií s jednoduchou zápletkou a zároveň obsahovat tragiku režimem zohýbaných postav. Na to první však nemá dostatečné vtipy ani chemii mezi hlavními představiteli, to druhé pak probleskuje jen velmi vzácně mezi řádky. A to mezi řádky pekelně zdlouhavých a nudných dialogů, které jsou snad největším kamenem úrazu celé trilogie. Zástupci dobrého vkusu se totiž musejí pořádně obrnit a připravit se na rádoby vtipnou víceznačnost hláškování typu:

Dvě ženy moralizují a syn jedné z nich prohlásí: „Vy si myslíte, že vás někdo poslouchá? Dnes se poslouchá Radio Luxembourg!“ Haha, výborně! Nepodstatná historická znalost vyjádřená nevtipnou a zcela zbytečnou replikou. A tohle se ve filmu děje pořád.

Na co v Pelíškách stačila minuta, tady zabere čtvrt hodiny. Prázdné a pomalé kecy postav nic nepřinášejí a člověk má spoustu času žasnout nad tím, jak to před necelými dvěma dekádami zvládli Hřebejk s Jarchovským lépe. Jistě, srovnání s jedním z nejlepších (nebo rozhodně nejoblíbenějších) porevolučních filmů je přísné, ale paralely nastavují sami autoři. Postavy Donutila, Kodeta a Polívky jsme chápali už jen díky hláškám a bez problémů to fungovalo. Tady nejsou ani hlášky, ani humor v jiném slova smyslu, ani dramatický přesah. U Nápadníka, který je interiérovými dialogy a odlehčenou atmosférou původním Pelíškům nejpodobnější, je to pak vidět dvojnásob.

Hřebejk drží řemeslo, ovšem zdá se, že Jarchovský ze vzpomínek na své dětství (provařovaných v téměř každém filmu) už vyškrabává pomyslné dno. Povinné odkazy na Pelíšky a předchozí díly (mihnoucí se duch Ondřeje Sokola nesmí chybět ani tentokrát) vyvolávají jen kroucení hlavou. A hlavně, pořád se tam nic neděje! 113 minut utíká strašlivě pomalu, a když si vzpomenu, kolik se toho za těch šest hodin vyprávění vlastně stalo, jsem z toho plýtvání časem znechucen. A úplný závěr je už totální bizár, na který se nevyplatí čekat ani jedinou minutu z celkových 358 (!).

Když jsem dal Dezertérovi pět bodů, tak Nápadníkovi méně dát nemůžu, ale výš by mohl jít jen blázen. Navzdory očividné vychtěnosti jsem tomuhle projektu fandil, protože jeho ústřední myšlenka, popsaná v prvním odstavci, je mi sympatická. Ale to podání je skutečně extrémně neuspokojivé. Asi jako kdyby se Tomáš Magnusek pokoušel natočit Bertolucciho XX. století. Snaha se cení, ale vidět to prostě nechcete.