Druhá světová válka bude pro filmaře vždycky vděčné prostředí. A nejenom pro ty, kteří chtějí zachytit její hrůzy, viděli jsme i komedie, romantiku nebo horory. A došlo i na rodinné příběhy. Z Paříže do Paříže je sice drama a vážná podívaná, zároveň ale i příběh, jenž by do žánru rodinné podívané zapadl. Tvůrci by chtěli oslovit a pobavit všechny generace a celkem se jim to nakonec i daří. Celkem. Příběh je adaptací prý slavné knížky, kterou podle vlastních vzpomínek napsal Joseph Joffo. Když do Francie napochodovali nacisté, byl to jen obyčejný kluk, co rád hrál kuličky, občas se trochu serval se starším bráchou a jinak sekal latinu. A svůj židovský původ nikdy moc neřešil. Dokud mu matka nenašila na oblečení žlutou hvězdu. Válka náhle vstoupila do jejich životů a Joseph musel spolu se starším bratrem Mauricem vyrazit na jih země, kde by ještě měli být v bezpečí. A ačkoliv se jim nakonec povedlo dostat se do cíle, válka si je našla i tady. Oba kluci tak museli znovu utéct. A zdaleka naposledy…

Zkušený Christian Duguay, natočil solidní podívanou pro všechny generace, která na první pohled zaujme svou výpravností a slušnými hereckými výkony obou kluků v hlavních rolích. Děj odehrávající se na prostoru několika let je rychlý a svižný a tvůrcům se daří střídat drsnější momenty se scénami, které se nebojí být úsměvné. Kouká se na to hezky, ale film nikdy nedovede strhnout úplně. Proč? Protože Duguay točí pro všechny a sám sobě nedovoluje jít v momentech, které by to potřebovaly, trochu víc na dřeň a nikdy neopouští bezpečný žánr rodinné podívané. Jakoby Z Paříže do Paříže chtělo říct, že válka je špatná a děly se v ní nehezké věci, avšak o tom opravdu ošklivém radši nebudeme mluvit, aby děcka nebrečela. 

Nemám s tímhle přístupem zásadní problém. Evidentně se tu cílí na celé famílie a minimálně pro děti je tu toho napětí dost. Ovšem na to, aby Z Paříže do Paříže bylo skutečně působivé, je to celé až příliš krotké. Ne že bych potřeboval další Schindlerův seznam, ale polské Běž, chlapče, běž dovedlo s podobným tématem pracovat mnohem efektněji a působivěji. Z Paříže do Paříže zůstává i v těch nejdrsnějších scénách vlastně dost mírnou podívanou. V rámci rodinného dramatu (jakkoliv to u příběhu z druhé světové války zní divně) to samozřejmě stačí, bohužel snaha líbit se všem a natočit film, na který můžou rodiče vyrazit s potomky, má za následek to, že Z Paříže do Paříže ničím krom své viditelné výpravnosti příliš nezaujme. Výsledkem je určitě dobrý film. Dobrý, bohužel však ničím výjimečný.