Kdyby Tomáš Magnusek natočil příběh o genocidě, našla by se hromada lidí, kteří by ho chválili čistě proto, že je … no … o genocidě. Faktem zůstává, že některým divákům pořád stačí dostatečná honosnost tématu na to, aby se jim film líbil a kvality filmařiny jako takové jsou pro ně v případě příběhů o umírajících Židech nebo o dětech trpících během občanské války někde v Africe naprosto podřadné. Běž, chlapče běž, se však, i přes nepřesvědčivý trailer, do téhle kategorie zařadit nedá.

Ne  že by šlo o originální podívanou, ale režisér Pepe Danquart, jenž může na sousedy machrovat s Oscarem, jednoduše umí vyprávět. Běž, chlapče, běž je sice v podstatě příběh o tom, jak devítiletý Stulik putuje několik let sám po válečném Polsku, snaží se vyhýbat problémům, naráží na dobré lidi i na prvotřídní svině a pak válka skončí. Danquart tu ovšem velice dobře pracuje s flashbacky. Hrdinovy rodiče tak uvidíme jen na chvilku a víceméně až ke konci člověk zjistí, odkud tenhle kluk byl, proč utekl a o co všechno na svojí cestě přišel.

Díky tomu, že se tvůrci nebojí často odskakovat do minulosti, funguje v jejich filmu mnohem lépe střídání atmosféry a veselých chvil, kdy Srulik žije u lidí, kteří jsou ochotni kvůli němu riskovat, i momentů, kdy ho banda nácků nahání jako psa. Někdy je to úsměvné, někdy hodně drsné a emotivní, ale nikdy vlezlé. Danquart se nesnaží diváka za každou cenu dojmout. V jistých momentech z jeho díla sice deprese a beznaděj skoro až teče, avšak jako režisér se v tom nevyžívá. Podobně pojatý Pianista, ve kterém Adrien Brody také utíkal z jednoho místa na druhé a chvíle naděje střídaly momenty zoufalství, je vedle Běž, chlapče, běž, skutečně otravně oscarově ambiciózní a působí až uměle. Tahle evropská koprodukce je naproti tomu přirozená, víceméně zábavná (vzhledem k tomu, v jakém žánru a v jakých kulisách se pohybujeme) a tak akorát dojemná, aby si člověk v kině ten smutek i radost užil a neseděl tam jako idiot s pocitem, že z něj někdo dělá vola kvůli tomu, aby dostal Oscara.

Přehrajte si trailer Na nedávnou Zlodějku knih se kvůli černobílosti nedalo prakticky koukat. Běž, chlapče, běž je oproti tomu dospělý a sebevědomý film, který ví, že se obejde bez laciného patosu a brutální scény, s jejichž pomocí by se jiní tvůrci pokoušeli tlačit z diváků slzy (a že by to šlo fakt snadno), netlačí samoúčelně do popředí. K tomu si přičtěte vizuál, jenž stojí vysoko nad evropským průměrem, vynikající bratry Tkaczovi, kteří se střídali v hlavní roli, a poměrně nečekanou závěrečnou dvacetiminutovku, u níž si každý bude muset sám domyslet, jestli je to dobrý nebo špatný konec.

Běž, chlapče, běž, je dobrý film, který si ty nadšené ohlasy bez debat zaslouží. Bylo by celkem fajn, kdyby něco podobně kvalitního, nadčasového a světového vzniklo někdy i u nás.