Jim Carrey má dneska narozeniny. Je mu 47 let. Možná vás to šokuje, ale známý "gumák" má opravdu pátý křížek na dohled, což mu ovšem nikterak nebrání v tom natáčet další zběsilé komedie o mužích středního věku, které potká něco neobyčejného. Buď je začne ovládat všehoschopná maska (Maska), tíživá situace je vyšle na dráhu zločinu (Finty Dicka a Jane) nebo jsou nuceni celý den mluvit pravdu (Lhář, lhář). Yes Man se trefuje do téhle kategorie s přesností, která je až zarážející, protože zápletka vypadá skoro jako nepřímý sequel Lháře, lháře. Věčná škoda, že po ruce nebyl Tom Shadyac a nějaké roztomilé děcko. V žánru, který všechno zlato vytěžil už v průběhu 90. let by totiž byla každá ruka dobrá. V Yes Man ovšem Carrey musí spoléhat na vlastní repertoár. Člověk by si skoro přál, aby na takový film nikdy nekývnul, ale on to udělal. Možná musel, stejně jako postava, kterou hraje. Carl je notorický zbabělec - odřekne párty s kamarády, pomoc sousedce nebo příspěvek na sirotky.

Proč by se namáhal, když má svoje jistý, a je mu dobře? Podobně laxní přístup ovšem rozčílí šéfa sekty "Yesmenů", která svým ovečkám radí na všechno kývat. Jedině souhlas vám rozšíří obzory, jedině souhlas vám umožní prožít plnohodnotný život. Jedna rána mikrofonem do kebule udělá z Carla přesvědčeného stoupence, zejména proto, že kdykoliv se odváží s něčím nesouhlasit, začnou se v jeho okolí kupit nehody mající za následek značnou deformaci jeho tělesné schránky. Jinými slovy řečeno: Nesouhlas bolí, a tak se Carl od základů změní, což má být děsná legrace. Ano, pomáhat bezdomovcům je nuda, ale co takhle indická nevěsta přes internet, orální sex od bezzubé domovnice nebo kurzy korejštiny nebo vyšívání?

Neduste to v sobě, slyším jak se smějete. Něco funguje líp, něco míň, většina gagů míří pod pás, ale režisér Peyton Reed (Kašlu na lásku, Rozchod) to seká jako Baťa cvičky (vždycky jsem chtěl ten příměr použít), takže nemáte čas měřit reakce vaší bránice na stupnici od jedné do deseti. I přes pár dobrých nápadů a raketové tempo však nelze přehlédnout, že film nestojí na scénáři. Stojí na Jimovi. Kdybychom chtěli pitvat scénář, došli bychom nejen k tomu, že je pouhou šňůrou legrácek, ale také k tomu, že romantická linie stojí za starou belu.

Carl samozřejmě potká na cestě za sebezlepšováním mladou, krásnou Allison, která hraje v alternativní kapele, jezdí na skútru a razí heslo, že život nekončí ve třiceti, ale v hrobě. Člověk by si prostě neměl přestat hrát - měl by zkoušet nové, mnohdy šílené věci a rozhodovat se impulzivně. Carl jí samozřejmě imponuje. Nejen tím, že řekne "ano", když se ho kolemjdoucí buran zeptá, jestli nechce facku, ale prostě proto, že jí na všechno kývne. Tady máte svou lekci, dámy a pánové, končící samozřejmě povinným, zhruba desetiminutovým odloučením, na jehož začátku ona zjistí, že je to celé bouda, a on zjistí, že umí říkat ano, i když může říkat ne. Uff. Nebudu se ptát, kolikrát jsme to viděli, protože kalkulačka s tak dlouhým displejem neexistuje. Tyhle zápletky nestárnou, tyhle komedie tu vždycky budou. Ani jedno však neplatí pro Jima Carreyho.

V jeho sedmačtyřiceti už je totiž na podobné šaškování trochu pozdě. Ano, zní to pokrytecky, zvlášť v recenzi filmu, který se snaží divákům předestřít, že na cestu kolem světa a hrátky na pískovišti není nikdy pozdě. Jenže u Carreyho nejde o touhu balit před kamerou další a další (výrazně mladší) děvčata. On se prostě snaží přežít, za cenu toho, že si nebudeme dělat legraci z elasticity jeho obličeje, ale spíš z jeho vrásek.

Hlavní roli měl původně hrát Jack Black, ale Carrey si film urval pro sebe, když souhlasil s tím, že dostane honorář až ve chvíli, kdy se film dostane do zisku. Což se stalo teprve před pár dny... Jim bude rád, když uvidí pár milionů, časy jeho dvacetimilionových výplat na dřevo už jsou, zdá se, definitivně pryč. Uměním je vědět, kdy na tom kterém jevišti skončit. A Yes Man je tou ideální šancí. Relativně úspěšným a relativně povedeným filmem, který rozesměje navzdory prostoduché zápletce. Jestli tohle má být Jimova labutí píseň v oblasti komedií s romantickým podtextem, jen těžko si může přát důstojnější odchod. Pořád to má v ruce i v posledním záhybu tváře, ale hodinky neúprosně tikají. Ať uteče, dokud je čas, a nechá to mladším. Jinak skončí jako Roger Moore v posledních bondovkách. Slušné filmy, mnohdy zábavné, ale co ten důchodce v hlavní roli?

Jenže kudy kam. Nouzový východ bude dost možná brzy hledat celá řada komediantů. Adam Sandler vždycky může utéct k rodinným filmům, ale vždycky trochu flákal výběr scénářů (Pohádky na dobrou noc jsou infantilní peklo). Tady je Carreyho šance. Grinch, Řada nešťastných příhod a chystaná Vánoční koleda... to je způsob, jak spokojeně zestárnout ve filmech, které mají úroveň i osmiciferný rozpočet. Ano, někde po cestě ho čeká nějaký ten ošklivý remake, do kterých se zapletl Steve Martin, a souhlasím, že to není radostná vyhlídka. Ale co... musejí tam všichni. Tak na to teď nemyslete. A užijte si Jima v Yes Man. V přihlouplé a skrz naskrz průměrné, ale dost možná jedné z posledních "diblikovských" rolí.