Jim Carrey po delší době v one-man show ušité na míru. Ideální zpráva pro producenty, kteří si na jeho jménu znovu namastili kapsu (Dick a Jane za pár hodin v Americe překonají sto milionů dolarů, čímž potvrdí statut třetí nejvýdělečnější komedie roku 2005 po Nesvatbových a Karlíkovi) plus zvláštní šance pro diváky. Carrey jako veterán mezi špičkou soběstačných srandistů, jenž tahal do kin statisíce diváků ještě v době, kdy Ben Stiller marně snil o pizze v kalhotách a Owen Wilson drhnul s kýblem v ruce podlahu (nebo přinejmenším nenápadné role v polozapomenutých filmech), si od Božského Bruce užil jen dvě záludnější (přitom excelentní) role ve Věčném svitu a Řadě nešťastných příhod. Pro majitele videotéky s nejošoupanější kazetou nadepsanou souslovím Blbý a blbější však trochu málo...

Carreyho komediantství na půli cesty mezi retardem a naivním dobrosrdečným sympaťákem mě vždycky bavilo. Seznam pěti nej kravin mého mládí ovládá právě tenhle gumák s rozteklým ksichtem a touhou milovat se se školákem, o to tíživěji na mě doléhá jeho trápení posledních let. Vlastně, nejsou to ani Carreyho muka, vždyť ten si odehraje svoje a jakmile má šanci roztančit své mimické tornádo, reakce v těle navozující smích dosahují úrovně útoku chemickým arzenálem. Jenže ti navigátoři! V rámci žánru naposledy skapal Tom Shadyac, když vpravdě božský Bruceův námět rozředil do limonády s několika excelentními fóry, ale i tunou mravoučné vaty. Dean Parisot dovezl míň vtipu, ale lekce morálky zachoval. Divný přístup.

Carrey nikdy nezazářil v űberzhollywoodizovaných taškařicích s výchovným potenciálem. Vždycky potřeboval magořinu, kvůli níž budou důchodci vztekle mlátit berlemi do televize, kmenová mládež si je ale může pouštět tam a zase zpátky. Lehce zvrhlý, maximálně absurdní a při Carreyho talentu pro legrační pitvoření dostatečně vyšinutý scénář byl v případě Ventury i Farrelyovic Blbounů oproti dnešku pohodovým východiskem, protože Dick a Jane už v prenatálním stádiu prožili první existenční potíže. Remake? Pro Carreyho? Bez řízných a nevšedních exbicionistických výstupů? Proč proboha, když samotný scenáristický zárodek postrádá vtipy hodné smíchů i citace? Za poučením se do kina přeci nechodí, pánové.

Deana Parisota zpoza milovaného Galaxy Questu a spoluscenáristu Judda Apatowa od čtyřicetiletého Panice opustily múzy. Pořád by to byla ta lepší varianta než kdyby Dick a Jane měli být vrcholným úkazem jejich momentálního nadání, anebo dokonce výnosnou bokovkou v zájmu vířivky pro tchýni. Finty nejsou z rodu komedií, u nichž netušíte, co na nich má vlastně být srandovní. Čemu se smát. Celý sál to bude vědět moc dobře a pokud by si čárkoval intervaly, určitě by vymezil víceméně stejné srandonosné sekvence jako vy. Problémem tak zůstává jednak jejich originalita nepřekračující práh zašlé zábavy jak z nějakého průměrného remaku (ehm), tak výsledný efekt, který sice nelze tak snadno zprostředkovat tak snadno jako třeba u akčního filmu, ale bůh (a jeden fanoušek Billa Murrayho) je mi svědkem, že rozhodující množina komediálních záseků podle značky "ideál" nefunguje.

To platí pro různě pojímané krádeže vystavěné na základě předvídatelné režijní zkratky, ale i o vtípcích z domácnosti (pes nabíjený elektřinou a Carreyho testy obojku mi pořád připadají jak z úplně jiného filmu), košatě konstruovaných srandičkách se zadáním „rodina na mizině“ (modrý trávník nebo opuchlé ksichty), ale i o Carreyho výlevech, jímž stylové známky kazí hlavně násilná nastrčenost do příběhu. K normálnímu chlapíkovi, kterého Carrey ztvárňuje zrovna nesedí minutové pěvecké sólo pro kamery ve výtahu – v chichotavém provedení by mě to, přiznávám, nebolelo, ve Fintách se ale mnoho věcí nepodařilo náležitě zpracovat a hlavně zapracovat - a výtah slouží jako smutný doklad, jemuž prostě hodinky odtikaly ideální načasování.

Něco jiného je parádní skeč „sám sobě loutkovodičem“, Carreyho krkolomné bláznění v bance při rozhodující transakci nebo problikávající frky odkazující k těm nejznámějším kauzám (to dá rozum, že se navezeme i do Enronu), ale pozlacená zrníčka v haldě písku určitě nad těmi průměrnými a ošuntělými nepřevažují. Carrey se sice snaží, Téa Leoni mu jako zaměnitelná přihrávačka do záhonu nešlape, ale fázi křeče a upachtěného dupotu bez efektu Finty nikdy nepřeklenou. Pod tlakem rodinných veseloher, které eskalují napětí mezi zastánci oddychového mainstreamu a návštěvníky trapností s rostoucím procentem capartů stvořených pro péči pana Jigsaw (od Dvanácti do tuctu přes Ochránce po Jak se krotí krokodýli), si Finty pořád zvládají uchovat jakýs takýs respekt: Bezprostřední reakcí totiž není dávení, ale jen ticho s občasnými výkyvy, jenže... Carrey si jednoduše zaslouží víc.

S Parisotem na to žel může zapomenout, protože kdysi excelující režisér si nesehnal fungující nářadí k uchopení Jimova živelného bavičství. A přitom na něm postavil celý film. Tím se můžeme alespoň chlácholit, pokud nemá před tabuli nastoupit tupé mravokárství a klasicky plytká (zlé kolosy a útisk malého, hodného a ještě k tomu pilného človíčka) kritika korporací, která v kontextu žánru nestíhá víc než povrchně bruslit na vážných, ale otřepaných tématech. Baví mě, že v Hollywoodu, který nechá mizet stamiliony do odpadních slují i žebrat osobité autory o pár stovek tisíc dolarů do rozpočtu, najde někdo odvahu kázat o potřebách pracovitého Američana a se vztyčeným prstem peskovat ta zlá a neohleduplná monstra na řídících postech. Z továrny na sny se přechylujeme k továrně na iluze, která káže vodu a pije bourbon. Schematicky nadává na velké korporace a přitom zapomíná bavit. Máme tohle zapotřebí?