Stará filmařská pravda říká, že dobrý scénář poznáte po pěti stránkách. A dobrý film po pěti minutách. U Wonky mi na to stačilo asi dvacet sekund. Nedělám si srandu – už když se v prvním záběru Timothée Chalamet rozezpívá na stěžni (a hlasem Honzy Ciny), mi bylo jasné, že tady je svět ještě v pořádku. A že se před diváky rozklene suverénní muzikálová pohádka, která okamžitě vtáhne do své malebné reality.

Adaptovat znovu fantaskní čokoládový svět Willyho Wonky je samozřejmě bláhová výzva. Verze s Genem Wilderem je dodnes klasikou nejen na poli memů, kongeniální uchopení Tima Burtona pak v podstatě nejde překonat. Šílená challenge.

Trumfem k úspěchu nové verze se mělo stát angažmá dvou osobností: Jednak hvězdného mladíčka Chalameta, zejména ale britského režiséra Paula Kinga, který stál za dvojící nedávných rodinných hitů – za oběma díly oblíbeného Paddingtona. Ty se staly v rámci žánru okamžitě klasikou (dvojka byla dokonce dlouhou dobu filmem s dokonalým ratingem 100 % na RottenTomatoes) a feel-good jistotou pro celou rodinu, která kombinuje moderní technologický háv se starosvětsky dojemným vyprávěním tak okouzlujícím způsobem, až si s Paddingtonem dala sváču i anglická královna.

Přehrajte si trailer Wonka se těší v Americe obří popularitě a nepochybně měl ambice stát se vrcholným hollywoodským zářezem letošního adventu. Vznikal ale v Británii, pod dohledem anglických producentů, režiséra, scenáristů, střihače i výtvarníků, a samozřejmě za účasti mj. oscarové Olivie Colman, oranžového Umpa Lumpy Hugh Granta nebo beanovského maskota Rowana Atkinsona v drobné vedlejší roli. Léčebná kúra na rodné půdě Roalda Dahla se náramně vyplatila, protože britská DNA filmu moc sluší nejen po výtvarné a vkusně usedlé vyprávěcí stránce, ale i proto že film se díky jinému stylu snadno zbavuje tlaku svých hvězdných předchůdců. A působí jako sympaticky živé retro od Charlese Dickense na rajském plynu. Nebo na špacíru v cukrárně.

Z trailerů tak sice bliká zaměnitelná barevná polodigitální fašírka pro celou rodinu, Wonka je ale ve skutečnosti dojemným starosvětským muzikálem, který těží z nostalgické atmosféry, poctivě vedeného příběhu a půvabného výtvarného podání. To sice občas kolísá od rukodělnosti k ne-úplně-dokonalým trikovým kejklím, ale ve výsledku funguje na výbornou. King zhmotnil kompaktní přitažlivý svět, který sice obnáší jedno malé přístavní městečko s ulicí, náměstíčkem, kostelem, pasáží a jedním barákem, přesto funguje jako plnokrevný pohádkový svět, kde se nehraje na logiku nebo fyzikální zákony, ale na nasládlé, povznášející emoce.

Wonka: FOTOGALERIE

Oldschoolově vystavěný příběh v sobě přitom stále nese dahlovskou roztomilost, poťouchlost i magii. Jednoduše představí Willyho Wonku jako naivního snílka s absolutní expertízou na čokoládu, vtáhne jej do přediva snů, tužeb a úkladů vedlejších postav, a pak ho vede neokázalými, ale o to působivějšími scénami. Muzikálová čísla jsou sice naivní, ale doslova kouzelná, a i když nesází na akční choreografii, jejich efekt je příkladný.

Z „Prát, prát“ se snadno stane hymna všech domácích pracantů a bydlenek. Zpívánky s balónky nebo cukrkandlovým stromem sice neoslní kdovíjakou hudební sofistikovaností, o to chytlavější a dojemnější ale umí být. Nebudu lhát – stačilo i pár jejich tónů a záblesků vizuálního uchopení a draly se mi slzy do očí, protože to, co se dělo na plátně bylo malebné nejen zvukově a obrazově (výtvarná stránka je v některých momentech famózní), ale i schopností vyprávět příběh neotřele okouzlujícím, přitom suverénním způsobem. Ano, This Is Cinema.

Je báječné vidět mistry svého oboru při práci a nechat se zase jednou dojímat silou vyprávění, v tomto případě možná dětsky naivního a stylizovaného (kdo nesnáší muzikály, lebedit si nebude), ale plně funkčního pro diváky různých generací. Je to podruhé během týdne, kdy jsem si v relativně skromných kulisách mohl připomenout krásu a sílu hollywoodských vyprávěnek – a kupodivu za to jednou mohla japonská Godzilla a podruhé „britský“ Wonka. Někdo v nich ale důkladně pečoval o scénář, o postavy, o obrázky, které mají publikum oslnit, o emoce, jež je mají rozněžnit, a o dobré konce. A nevyplivl jen postavičky seskládané podle dosahů na Instagramu a podle zájmu hračkářů před zelené plátno s tím, že se zbytek nějak domatlá a lidi beztak přijdou.

Jistě, Wonka není tak geniálním filmem jako mnohovrstevnatý a originální burtonův opus Karlík a továrna na čokoládu. Je to svým způsobem přímočará pohádkově-hudební jednohubka, která se víc spoléhá na okamžitou opojnost a samozřejmý Chalametův šarm.

Zároveň jsem u ní od prvního do posledního okamžiku cítil jistotu, že právě sleduju novou rodinnou klasiku, která okamžitě potěší nové diváky a i za dvacet let bude rotovat televizními schématy jako pevný – byť sladký, barevný i povznášející - pilíř v jakkoliv nejisté době.