O recenze nejnovějších fláků jednoho z nejpopulárnějších režisérů současnosti je v redakci zájem asi jako o spícího hada pod peřinou. Přitom právě této nepříjemnosti musí čelit hrdina poslední ze čtyř kraťasů, které Wes Anderson natočil pro Netflix podle povídek Roalda Dahla. Pojďme tedy opatrně stáhnout přikrývku a podívat se, zdali jsou Andersonovy novinky spíše jedovaté, nebo zcela neškodné.

Sluší se připomenout, že Andersonovi nijak zvlášť nefandím. Některé dřívější kousky stojí za pozornost, ale poslední dva filmy (tedy Francouzskou depeši a Asteroid City) jsem spíše protrpěl a ve stominutových náložích kulometných monologů a přepiplaných obrazů jen těžko nacházel podnětné příspěvky k fungování médií či hledání smyslu života, jako se dařilo jiným. Proto jsem rozhodně neuvítal, že se s Andersonem letos shledám podruhé (a potřetí a počtvrté a popáté), ale musím uznat, že výrazně omezená stopáž jeho dílům jen prospívá.

Aktuální kvartet Andersonových novinek na Netflixu se stává ze tří 17minutových filmečků a více než dvojnásobně dlouhého snímku Podivuhodný příběh Henryho Sugara, jenž získal největší pozornost. Před streamovacím uvedením se totiž dočkal omezeného promítání v amerických kinech, navíc jej mohli vidět i návštěvníci festivalu v Benátkách, kde měl premiéru. Díky největší délce 39 minut, nejvýraznější scénografii a obsazení v podstatě všech herců, kteří se pak vyskytují i ve třech kratších snímcích, je právě Henry Sugar hlavním tahounem celé tetralogie.

V úvodu se setkáme s vypravěčem, samotným Roaldem Dahlem v podání Ralpha Fiennese, jenž se pak (nejen) v téže roli objevuje i v dalších částech. Fikční Dahl vypráví příběh o starém mládenci Henrym Sugarovi, který náhodou narazí na spis indického lékaře pojednávající o tajemném muži, jenž dokázal vidět vše podstatné i bez použití očí. Báchorka o setkání s jogínským mistrem a dosažení osvícení Henryho zaujme v tom ohledu, že by podobné schopnosti mohl využít během svých hojných návštěv kasina. Jenže co když Henry tak nějak proti své vůli dosáhne osvícení?

Anderson ani v příběhu Henryho, ani třech kratších povídkách rozhodně neopouští trademarky svého stylu. Během celé stopáže bychom tedy sekundy mlčení napočítali na prstech jedné ruky, nechybí ani několik úrovní vnořeného vyprávění, pečlivé pohyby kamery snímající detailní, leč na svou umělost upozorňující kulisy a také zahlcování detaily, obvykle přímo z úst jednotlivých figurek. Těch nakonec není tolik jako obvykle a napříč všemi čtyřmi částmi si Anderson vystačil s šesticí herců (Benedict Cumberbatch, Ben Kingsley, Rupert Friend, Richard Ayoade, Dev Patel a Fiennes), tu a tam doplněných cameem Jarvise Cockera.

Hlavní předností je však rozhodně zdrojový materiál, které se Anderson drží poměrně věrně. Povídky Roalda Dahla jsou vtahující, rychle představují postavy a ženou je do podivných, i když ne zcela bizarních situací. Není snadné jednoduše říct, o co v nich vlastně jde, čemuž napomáhají i nedořečené konce. Z Dahlovy předlohy už Anderson vycházel v případě Fantastického pana Lišáka a je vidět, že ambiciózního režiséra drží původní text trochu při zemi – i když si jej na řadě míst samozřejmě adaptuje velmi osobitě.

Na ploše pár desítek minut však Andersonův styl není zdaleka tak úmorný a repetitivní jako jindy. Jednotlivé příběhy sice nedají divákovi mnoho prostoru k přemýšlení během své zcela vyplněné stopáže, ale po jejich skončení se k nim lze poměrně příjemně vracet. Platí to jak pro cibulovitě zabalenou seberozvojovou rozprávku o Henrym Sugarovi, tak i pro výrazně temnější vzpomínání na traumatickou dětskou zkušenost (Labuť), humorně naslizlou anekdotu o velikosti ega (Krysař) či sympaticky sevřenou obžalobu kolonialistické přezíravosti (Otrava).

Žádná ze čtyř povídek mě sice nepřesvědčila o tom, že Wes Anderson je kreativní génius a klenot současné kinematografie, za což ho spousta lidí považuje; zároveň však sledování jeho dahlovských kraťasů nejen že nebylo utrpením, ale dokonce nabídlo docela příjemný, svižně ubíhající zážitek. Na další Andersonův celovečerák se těšit nebudu, ale nutno uznat, že jeho styl se s Dahlovou narací a umírněnou stopáží snoubí velmi pěkně. Převládá tedy spokojenost a členové Andersonova roztleskávacímu týmu si k hodnocení mohou přihodit klidně i dva bodíky navíc.