Hezky nám mazali nindžovský med kolem huby! James Mangold se na Twitteru i jinde mohl přetrhnout, aby nás zásobil fotkami, myšlenkami a přiznanými inspiracemi od komiksu přes Kurosawu až po japonskou hromadnou dopravu. Byla to snaha nalákat do kina víc Asiatů, nebo prostě jen upřímný pokus dát Rosomákovi odpovídající prostor? Ať už nejoblíbenějšího X-Mena zařízl Mangold nebo studio, jedno je jisté. Skoro všechno, co jsme se o filmu dozvěděli předem, patří do kategorie sliby-chyby.

Foxové se ovšem poučili z předchozích nezdarů. Zatímco první sólovka Wolverinea jim utekla měsíc před premiérou a i bez dodělaných triků bylo celkem jasné, že díru do světa filmových komiksů neudělá, tady se balamutilo do posledního možného okamžiku, přičemž upoutávky byly čím dál tím lepší. Skoro by se zdálo, že tolik akce se snad ani do jednoho filmu nevejde. Nad hořkou pointou téhle hlášky se ještě pozastavíme, ale nemá smysl přeskakovat. Pojďme vzít tohle Loganovo trápení od začátku, od chvíle, kdy ho zastihneme na Aljašce, jak si povídá s medvědy, buzeruje štamgasty a chlastá výběrovou whisky. Všechno to vypadá na staré dobré časy, skoro jako kdyby někdo poctivě nakoukal úvod prvních X-Menů a rozhodl se Wolverinea vrátit zpátky na začátek. Je to ale spíš drobné pohlazení před první fackou, protože jakmile se zjeví bizarní samurajská panenka Yukio (všechny ženské postavy v tomhle filmu jsou buď krásné nebo divné), přesouváme se lusknutím prstu do Tokia a snímek začne připomínat pokroucenou verzi Tarantinova Kill Bill - ovšem bez Nevěsty, krve a hlášek.

Mangold následuje děj komiksu tak bezhlavě, že úplně zapomněl kolikátá odbyla. Ano, máme rok 2013 a pár filmů o sympatické mimóznosti japonského prostředí už jsme tu měli. Už opravdu nestačí "šokovat" diváka tím, že Tokio je plné neonů a že v přísně střeženém paláci chodí lidé v samurajských úborech a mají víc mečů než kapes. Wolverine, chlápek starý víc než století, je tím vším fascinován v ryze osmdesátkovém duchu a jeho setkání s jinou kulturou je ještě béčkovější než ve Štvanici z roku 1995, kde se s mečem učil zacházet Christopher Lambert. Půlka filmu vyplněná yakuzou, povídáním o roninech a rychlovlacích zkrátka připomíná dobový dokument BBC o východním démantu zvaném Japonsko. Generické kulisy se sice stihnou zalidnit řadou figurek - tajemná samurajka, tajemná dcera, tajemný starý pán, tajemný japonský klon Hawkeye a samozřejmě tajemná blonďatá Ruska s ostrým a jedovatým jazykem, ale nenechte se mýlit. Všechno jsou to jen pindíci a nikde žádný rytíř, věž nebo královna. I když se děj začne postupně rozjíždět, o vedlejších postavách, ať už kladných nebo záporných se nedozvíte zhola nic. Jsou ověšeny jen kusými informacemi (kdysi mě našli na smetišti, kdysi jsme spolu chodili, potkali se u Kolína...) a ani velmi dobře obsazení herci s nimi mnoho nesvedou, což je smutné zejména v případě Famke Janssen, Světlany Chodčenko nebo Hiroyukiho Sanady. Tam byl totiž potenciál mnohem větší.

Zápletka ze širšího pohledu bohužel spoléhá jen na východní setting a západní klišé. Jako by studiová ruka přišla ke komiksové předloze a začala řádit ve stylu: tohle se tam nehodí, protože máme PG-13, tohle natáhneme, protože romantika je potřeba, sem dáme většího záporáka odjinud a tenhle medvěd tudy jenom projde, protože jinak bychom měli na krku ochránce přírody. A nakonec je z toho třešnička, co se tváří sympaticky, ale z druhé strany je ohlodaná až na pecku. Kdykoliv se objeví zajímavá postava nebo podzápletka, je bleskurychle opuštěna, aby mohl Wolverine s vnučkou svého dávného přítele odjet na venkov (resp. do Nagasaki, které vypadá jako průměrný americký zapadákov s japonským komparsem), vyslechnout její bolesti a trápení, mj. se snoubencem, kterého nechce a přítelem z dětství, kterého asi stále miluje, načež... načež se s ní vyspí! Jasně, Wolverine nikdy nebyl vzorem morálky, ale tahle postelová romantika je natolik zbytečná, že byste nejradši vrazili... no radši nic. Nejhorší ze všeho je, že všechna tahle klišé, všechny povinné oslí můstky a žánrové zákruty, vyžadují značný kus stopáže na rozehrávku. A pod tíhou všech těch obezliček najednou mizí vysvětlování motivací, technologického zákulisí Wolverineovy dočasné ztráty superschopností, dokonce mizí i celé překážky, které by náš hrdina měl na své cestě překonávat.

A to je průšvih nejzásadnější, protože jakkoliv by se divák dokázal smířit s tím, že Wolverine dostává od záporáků hrozně přes držku (dá se to pochopit, když přijdete o rychlost, sílu i hojení a je z vás průměrný Kanaďan) a možná i přimhouřit oko nad tím, že Loganův suchý humor nenachází u Japonců pochopení, činil by všechny tyhle ústupky v bláhové víře, že během finále někdo zmáčkne čudlík, dá volume doprava a začnou jatka. Resp. PG-13 jatka, jak je známe z X-Menů, kde většinu krve a vyhřezlých orgánů alespoň nahradil zvuk rotujících adamantiových čepelí. Museli jsme zneužít představivost, ale bylo nám dobře. Mangold ovšem naší představivosti hází klacky pod nohy. Většina bitek je totiž nasnímána nervózním handheldem a příliš zblízka, případně zbaběle střihne na detail přesně ve chvíli, kdy Wolverine zaboří do protivníka ruce až po loket. Pak už záleží jen na mimických svalech komparsu, jestli dokáže smrtelnou křeč prodat. Pokud mám být diplomat, musím říct, že u Foxů moc dobrý kompars nenajali.

Přehrajte si trailer Paradoxně nejzajímavější akční scénou je ta na jedoucím vlaku, které jsme v ukázkách častovali brbláním o mizerném CGI. Triky se povedlo vylepšit a díky atraktivnímu prostředí a intenzitě rvačka skoro evokuje legendární metro z druhého Spider-Mana, ačkoliv je mnohem, mnohem komornější. Zbytek minoritní akce buď někdo zvoral nebo rovnou vystřihnul. Řeč je o lákavě vypadající bitce s armádou nindžů, která je klíčovou předehrou finiše a v komiksu zabírá celé moře panelů. Tady je zkrácena do podoby, ze které vyplývá, že Wolverine ani po obnově svých schopností není schopen nařezat bandě OBYČEJNÝCH chlápků v kuklách. To už se pak člověk ani nediví, že hlavní záporáky vlastně nevyřídí on sám, ale někdo úplně jiný. Od kdy, sakra, Wolverine potřebuje pomoc? Od kdy schytá ránu do obličeje pokaždé, když se bezmocně rozhlíží? Nejen že do něj Jean Grey celý film ryje duševně, kdykoliv zamhouří oka, on skutečně připomíná tupé, chlupaté zvíře, které přechytračí pupkatý myslivec s flintou, v našem případě tedy prsatá vědkyně s baňkou plnou toxinů.

A nemá smysl ukazovat prstem na ty, kdo to zvorali. Kravaťáci, Mangold, choreograf, dramaturg, šéf scénických tanců nebo vrchní Japanolog? Je mi to jedno, prostě to nejde ani nastartovat a oni to přitom valí do kin jako atraktivní letní bourák. A jestli je to lepší než první Wolverineova sólovka? Včera bych řekl možná, dneska říkám sotva. Je to jako když vám buď ruku ukousne krokodýl nebo si ji uříznete na cirkulárce. Různě to bolí, různě to stříká, ale výsledkem je pořád to, že jedna ruka netleská. A tady opravdu není čemu tleskat. Až na Wolverinea půjdete, dočkáte se nemilého paradoxu. Ty zábavné věci se odehrají před úvodními a po závěrečných titulcích. Mluvím samozřejmě o trailerech na jiné film a o potitulkové scéně, jejíž detaily si nechám pro sebe. Je zajímavá z mnoha důvodů. Tím jedním je ale naděje, že se v nových X-Menech od Singera konečně zas dočkáme Wolverinea, jak ho máme rádi. V týmovce plné pošuků, kde je jako ryba ve vodě. Už aby to tu bylo a my mohli zapomenout na tohle introvertní japonské období.