Každý, kdo alespoň trochu sleduje současnou kinematografii, musí mít u Win Win jasno po nějakých dvou minutách. Logo společnosti Fox Searchlight, hudební vybrnkávačka na kytaru a dlouhý záběr na joggující postavu ve žluté mikině, kterou v mžiku předběhnou dva jiní běžci, to všechno tvoří dokonale příznačné upozornění, že se promítá další z řady amerických indie dramedií. Ani by se nemusel ukazovat Paul Giamatti a hned by mělo být zřejmé, že příští dvě hodinky budou zasvěceny „inteligentní zábavě s přesahem“ o nějakém frustrovaném pánovi, jenž se pokusí vyrovnat s nepříjemnou životní situací.

Z amerického nezávislého filmu se stala do velké míry tuctová a neinvenční škatulka.A taky že jo. Giamatti jako herecká jistota se propůjčil postavě advokáta, jehož praxe paběrkuje a jako trenérovi lokálního zápasnického týmu se mu taky nedaří. Prekérní finanční situaci se rozhodne ve slabé chvíli vyřešit tím, že bude naoko opatrovat důchodce Lea a shrábne za něj každý měsíc pár stovek dolarů navíc. Tahle idea se zprvu osvědčí, tím spíš, že se na scéně záhy objeví Leův ztracený vnuk Kyle – evidentně problémové dítě, prchající před svou fetující matkou, ale zároveň i klidný klučina a hlavně skvělý zápasník. Že by se všechno v dobré obrátilo?

Jelikož jsme na půdě amerického nezávislého filmu, jenž si zakládá na „doteku reality“ a kombinacích hořkého se sladkým, musí se před očistným závěrem samozřejmě spousta věcí pokazit. Ve Win Win se bohužel vše kazí a zlepšuje tím nejtradičnějším možným způsobem, který jsme jen u filmů produkční společnosti Fox Searchlight viděli v posledních letech minimálně desetkrát. V baště nezávislého filmu se pohříchu často nenamáhají hledat opravdu alternativní a originální látky, ale konformně a strojově ze sebe sypou hřejivá zámořská indie pohlazení.

Přehrajte si trailer I proto působí Win Win na jednu stranu svěže, a to hlavně z hlediska hereckého a dialogového (frky vedlejších postav jsou vtipné, i ve chvílích, kdy se nehláškuje o Hvězných válkách), na druhou stranu to ale vypadá, že scénář byl vygenerován automatický strojem na výrobu malých oscarovek a divácky vstřícných festivalových hitů. Půdorys, situace, rozuzlení, ideologické zázemí i poselství jsou tak hrozně okoukané a omšelé, že to silně kazí dojem z jinak sympatické souhry dobrých herců a osvědčeného režiséra Toma McCarthyho. Win Win totiž je prototypem snímku, jež festivalové publikum miluje, zároveň ale přesně ukazuje, proč se z amerického nezávislého filmu stala do velké míry tuctová a neinvenční škatulka. I tady se zkrátka tak trochu plýtvá potenciálem tvůrců - na příjemný, leč zcela konvenční film.