Pokud jste si mysleli, že se po Občanské válce Alex Garland v tomhle žánru uvelebí a se svým dalším snímkem nám už naservíruje opravdu to ničím neředěné válečné inferno, tak…máte pravdu. Ale asi jinak, než si většina lidí bude myslet.

Garland natočil Válku spolu s válečným veteránem Rayem Mendozou, na základě jeho scénáře, který pro změnu vychází ze vzpomínek vojáků, kteří tam tehdy byli. Příběh nás tak vrací do nultých let 21. století, kdy Američané válčili v Iráku, a skupina Navy SEALs se tehdy zrovna vydala na jednu nebezpečnou misi do města Ramadi.

O jakou konkrétně jde misi? Nevíme. Kdo jí velí? Nevíme. Co je jejím cílem? Taky nevíme. A takhle bych mohl ještě dlouho pokračovat. Snímek diváka v zásadě na začátku zábavně naladí na dekádu, v jaké se odehrává, a pak jej jednoduše uvrhne přímo doprostřed oné mise, aniž by cokoli vysvětlil nebo ukázal.

Následně tak strávíme 95 minut s partičkou prostých mariňáků bez jakékoli větší charakterizace, kteří nejprve někde vyčkávají, záhy se ale musí přesunout, poté se musí bránit a…to je vše. Celý snímek se odehrává na jediné lokaci, v jediném baráku, většinu času pak nevidíme ani nepřátele, se kterými zdejší postavy vojáků bojují.

Vše je záměrně vyprávěno exkluzivně z pohledu těch, kteří byli na místě, přičemž si tvůrci dali silně záležet na tom, aby divák viděl a nejspíš i cítil přesně to, co samotní mariňáci. Jeho pointou pak asi je to, že dotyční sice cítili hodně věcí, ale neviděli a nevěděli takřka nic.

Tempem a nejspíš i vyzněním je tedy Válka velmi podobná Mariňákovi Sama Mendese. Ten sice krásně vylíčil, jak bezduchá může válka být, pořád tak ale učinil s velkou porcí stylu, kdy jen hlavní postavě věnoval spoustu skvělé péče, takže i když se ve filmu prakticky nic nestane, pořád se jedná o zatraceně podnětný kus filmařiny, který vás bude bavit tím, jak je pečlivě nezábavný. Garland naopak zprvu skvěle pracuje s atmosférou i napětím, kterak teasuje, jak se pomalu ale jistě schyluje k zuřivé akci. Jenže ta prostě v reálu zjevně tak zuřivá nebyla. Což by ještě nebyl takový problém, kdyby ale po dvaceti minutách tohle probrání se do reality zároveň neznamenalo, že se na zbylou hodinu zasekneme na místě a tvůrci už nám nic dalšího neřeknou ani nepředvedou.

Snímek je nejspíš díky zapojení veteránů extrémně procedurální. Scénář zvládá (nebo tak aspoň úspěšně působí) dokonale rekonstruovat vojenský žargon, taktické přesuny i zachycení chaosu a zmaru, které situace, v níž se jednotka záhy ocitne, může vyvolat. Chybí mu ale perspektiva, skrze kterou by ta myšlenka, jak je válka z pohledu obyčejných vojáků nepřehledná, bolestivá a ve finále asi i zcela zbytečná (nebo takhle aspoň chápu zdejší konec), jakkoli vyzněla. Přiměla mě se nad celým děním více zamyslet. Donutila mě se třeba na chvíli o někoho bát. Nebo alespoň cítit frustraci z toho, že se zjevně něčí plán nedaří.

Žádný takový pohled ale Garland s Mendozou nenabídnou, a jak už jsem zmínil, po nějakých dvaceti minutách skvělé hry s napětím a následně asi nejintenzivnějších pěti minutách snímku přichází dupnutí na brzdu, po kterém se znova už k ničemu dalšímu neodváží. A byť je to očividně záměr, v hlavě jsem si celou dobu říkal, že to samé, co tady, si vlastně může člověk odnést i z Černý jestřáb sestřelen. A bude se u toho bavit neporovnatelně líp, zůstane mu to v hlavě delší dobu, a ještě se k tomu bude v průběhu let s radostí vracet. Pochybuji, že Válka bude mít na někoho stejný efekt.

Na závěr ještě dodám, že navzdory sympatickému obsazení mladých vycházejících hvězd, ze snímku v podstatě nikdo nevyčnívá, za tu hodinu a půl nikdo nedostane jedinou příležitost jakkoli zazářit, ať už třeba hláškou, nebo nějakým činem. Všichni setrvají ve své počáteční ulitě až do konce. Znovu říkám, že ten záměr je očividný, možná že to je ale právě ten problém. Kdyby ten komentář byl méně zřejmý, méně doslovný a obsahoval třeba i nějaké nuance, asi bych to vnímal líp. Takhle zbyla jen ta frustrace z toho, že válka je sice zmatené peklo, ale to jsem věděl i bez tohohle filmu.