Chudoba je i v dnešní moderní době stále něco, co navzdory vědeckému a technickému pokroku ohrožuje nespočet lidí ve všech koutech planety. Dokonce i v zemích, z jejichž HDP by se jednomu zatočila hlava. Stačí jedna nešťastná událost a rázem se ocitáte na ulici mezi bezdomovci. Rozevírání sociálních nůžek mezi extrémně bohatými a extrémně chudými lidmi je fenomén, kterému se díky jeho dramatickému potenciálu rádi věnují i filmaři a nejinak tomu bude v novém filmu s Vanessou Kirby s názvem Vždycky přijde noc.

Třicetiletá Lynette je ženská, se kterou se život nikdy moc nemazlil. Spíš naopak. Už v mládí se musela naučit postarat se nejen sama o sebe, ale i o svého postiženého bratra, který se narodil s Downovým syndromem. Otec totiž zmizel bůhvíkde a matka neprojevovala mateřské pudy natolik, aby to sourozencům bylo nějak k užitku. A tak se Lynette protloukala životem, jak se dalo. Jediné, co ji jako kotva pojí se světem obyčejných lidí s obyčejnými každodenními starostmi, je dům, v němž společně s bratrem a matkou bydlí. Jenže není jejich. A pokud do rána nesežene 25 tisíc dolarů, tak o něj přijdou a skončí na ulici. Začíná tak pochmurná odysea nočním velkoměstem, na jejímž konci leží buď záchrana domova, nebo bezdomovectví.

Režisér Benjamin Caron (Sharper) si pro svůj druhý celovečerní film vybral adaptaci knihy amerického spisovatele Willyho Vlautina, jenž napsal příběh o současných, a přitom nadčasových problémech lidí, kterým osud příliš nepřál, ale nevzal jim sílu bojovat za kus životního štěstí v zaprášených a zdevastovaných kulisách současné Ameriky. Prostý fakt, že jde o téma navýsost aktuální, lze doložit už jenom tím, že v době psaní této recenze zasahuje Národní garda proti bezdomovcům ve Washingtonu. A do takovéto reality se noří zoufalá Lynette, aby přes noc zachránila svůj domov a svou rodinu.

Depresivní zasazení příběhu do disfunkční rodiny z nehezkého amerického předměstí v době raketového zdražování cen nemovitostí a nájmů při současném propadu reálných příjmů dokázal Caron velmi šikovně přetavit do bezchybně fungujícího úvodního dějství, v němž se Lynette postupně propadá do naprosté beznaděje. Letmo naznačené temné stránky jejího života, stejně jako tragický vztah k matce, jejíž finanční gramotnost je stejně bídná jako její mateřské pudy, ve vás probudí dychtivé očekávání věcí příštích. A ty na sebe nenechají dlouho čekat. Jenže mají trochu jinou podobu, než byste původně mysleli.

Vždycky přijde noc totiž není sociální drama, byť k tomu má všechny předpoklady. Počáteční vylíčení situace, utopené v depresivních mantinelech nemilosrdného společenského mlýnku na maso, sice naznačuje ledacos, ale prostor nakonec dostanou hlavně kriminální mikropříběhy o tom, jak Lynette získává těch kýžených 25 táců. Celá noc je totiž rozdělena do několika kapitol oddělných neúprosně tikajícími hodinami, kde sice tu a tam nahlédneme do Lynettiného nitra či minulosti, ovšem nikdy to není dost na to, aby se to promítlo do samotného příběhu. Místo toho sledujeme, jak se snaží vyloudit peníze z milence, vykrást trezor v bytě její kamarádky nebo prodat nezanedbatelné množství koksu místnímu dealerovi.

Ne že by tyto minipříběhy byly úplně bez zajímavosti, ale občas jsou bohužel zatíženy scénáristickými chybami, které možná kniha dokáže vysvětlit nebo zakamuflovat, ale film nikoli. Zároveň je rozkolísanost jednotlivých událostí taková, že netušíte, zda se děj náhodou nezvrtne do tarantinovky á la Jackie Brown plné excentrických postaviček a násilí. K tomu naštěstí nikdy nedojde, protože se snímek snaží držet civilně při zemi, nicméně pořád platí, že bych se mnohem raději dozvěděl víc o tom, jak Lynette v šestnácti letech odešla z domova a co vedlo k tak příšerným vztahům s matkou, než jak dokáže sehnat těch chybějících 25k.

Naštěstí je tady Vanessa Kirby. Její vizáž andělské mrchy je k roli Lynette naprosto přiléhavá a naštěstí umí hrát tak, že s přehledem zvládne vše, co po ní scénář vyžaduje. Díky ní vám osud Lynette nebude lhostejný, ačkoli je vykreslena tak, že si vaše sympatie vlastně ani nezaslouží. Lynette je totiž na jednu stranu oběť, ovšem zároveň dělá věci daleko za hranicí zákona a mantra o tom, že potřebuje peníze na záchranu domova, není sama o sobě dostatečným důvodem, proč jí fandit. Už jenom proto, že vlivem scénáristické lenosti vyzní celá její anabáze do ztracena.

Z ostatních herců nelze zmínit prakticky nikoho, protože buď jsou na plátně příliš krátkou dobu, nebo se jim scénář dostatečně nevěnuje. Případně obojí. Zvlášť to zamrzí u Jennifer Jason Leigh, která si příšernou matku hlavní hrdinky zahrála s velkým gustem, ovšem až na dvě (byť výborné) scény se o ní prakticky nic nedozvíme. To samé platí o Michaelu Kellym v roli bývalé Lynettiny životní lásky, díky níž Lynette spadla až na úplné dno. Ten taky prošumí dějem prakticky bez otisku, byť zrovna on – resp. vztah k němu – by měl stát v popředí zájmu scénáristky Sarah Conradt-Kroehler (Mateřské instinkty).

Benjamin Caron si tak po relativně povedeném debutu (Sharper) připsal na konto lehce nadprůměrnou netflixovku, která mohla být výborným sociálním dramatem ve stylu The Florida Project, ale skončila jako průměrné kriminální drama lehce šustící papírem. Což je s ohledem na zmíněný potenciál a povedený casting velká škoda.