Sociální drama je velice vděčným filmovým žánrem, protože hovoří univerzálním jazykem srozumitelným všem divákům na celém světě. Dokazuje to i letošní festivalová nabídka, která je plná výjimečných děl oceněných kritiky i diváky. Jejich rozptyl napříč všemi kontinenty dává jasně najevo, že jde o soudobý fenomén, k němuž mají co říct filmaři nejrůznějšího původu (viz např. Parazit Bong Joon-hoa). Navíc skýtá mnohé další produkční výhody, jako je např. relativně nízký rozpočet, možnost obsazení prakticky neznámých herců atp., jež v souhrnu znamenají, že je natočení takového filmu mnohonásobně snazší než výroba desátého pokračování zaběhlé miliardové franšízy. Na druhou stranu jde o žánr, do kterého promlouvá kdekdo a který se etabloval prakticky v každé zemi, a to v nejrůznějších lokálních podobách a subžánrech (včetně typicky českého „všichni jsou v prdeli“). Jak si tváří v tvář zručné konkurenci vede matador žánru, britský režisér Ken Loach?

Vítěz Zlaté palmy z Cannes za snímek Já, Daniel Blake je i v 83 letech ve skvělé filmařské formě a dokazuje, že stáří v uměleckém světě neznamená vůbec žádný hendikep. Veterán sociálních dramat zůstává věrný profesní specializaci a ve své novince načrtává příběh čtyřicátníka Rickyho (Kris Hitchen) a jeho rodiny, která se musí doslova rvát o právo na štěstí. Ricky je v tomto směru sice skutečný dříč a tvrdý pracant, o pořádnou práci ale nezavadil už dlouho a finanční situace je stále horší a horší. Spásu má přinést až nová práce řidiče dodávky pro zásilkovou službu, která ovšem pracuje na švarcsystému, kde je každý řidič živnostníkem bez zaručené mzdy a pracovněprávních benefitů. A každé porušení firemních pravidel je tvrdě trestáno smluvní pokutou. Tím je zaděláno na spirálu nekonečných problémů, které ještě více umocňuje celá řada přidružených faktorů v čele s problematickým synem, který raději než do školy chodí s partou sprejovat grafity a své rodiče považuje za naprosté ztroskotance.

Pardon, nezastihli jsme vás: FOTOGALERIE

Ken Loach je pověstný tím, že se nebojí obsazovat do svých filmů herce pocházející z prostředí, ve kterém se film odehrává (a to jak demograficky, tak sociálně). Navíc jde mnohdy o herce bez jakýchkoli předchozích hereckých zkušeností, což je možná jisté riziko, nicméně nelze popřít, že to Loachovým filmům dodává potřebnou autentičnost a určitou syrovost, tolik typickou pro každodenní starosti obyčejných lidí. A to je i případ Pardon nezastihli jsme vás – Kris Hitchen se sice kdysi dávno pokoušel stát hercem, ale nakonec se živil jako instalatér, díky čemuž propůjčil své postavě zcela uvěřitelné charisma člověka, který ví, jak chutná tvrdý chleba. To samé platí pro Debbie Honeywood, která hraje Rickyho manželku Abbie – do své první role šla vyzbrojená pouze mnohaletou praxí pedagogické asistentky. Herecký čtyřlístek neherců potom doplňují filmové děti Rickyho a Abbie, ztvárněné Rhysem Stonem a Katie Proctor, kteří své role dětí zmítaných zhoršující se ekonomickou i rodinnou situací uchopili s naprostou samozřejmostí.

Dlouhá desetiletí, která Loach věnoval problematice krizových životních situací pracujícího lidu (zde bez jakéhokoli pejorativního významu), utvrdila tohoto svérázného britského režiséra v jeho přesvědčení o sociální (ne)spravedlnosti okolního světa a potřebě toto přesvědčení sdílet s diváky - ať už s vážnou tváří (Jimmyho tančírna) nebo s lehkou dávkou nadsázky (Andělský podíl). Ve své podstatě jde o trademark, obchodní známku, s níž se divák okamžitě identifikuje stejně jako v případě jakýchkoli jiných (i nefilmových) produktů. Přesto je namístě položit si otázku, zda už Loach neřekl k danému tématu vše v předchozích 26 filmech. Odpověď je zhruba někde uprostřed – Pardon, nezastihli jsme vás se vám díky angažování neherců (a to i ve vedlejších rolích) a jisté dokumentárnosti, o níž se postaral Loachův dvorní kameraman Robbie Ryan (Favoritka, Já, Daniel Blake) snadno dostane pod kůži. Na druhou stranu ale nepřináší nic jiného, než jen další bod obžaloby společnosti z nelidského zacházení s těmi, kteří chtějí pouze uživit sebe a svou rodinu.

Loachova komorní výpověď o starostech obyčejných lidí je ještě umocněna prakticky neexistencí filmové hudby, čímž dosahuje maximálního dopadu na diváka, ale zároveň se tím připravuje o možnost podbarvení jednotlivých scén, což přenáší největší díl odpovědnosti na (ne)herce. Ti se sice se svými rolemi perou velice dobře, zmíněná dokumentárnost snímání děje (spojená s civilním hereckým projevem prakticky všech zúčastněných) ale místy navozují dojem hraného dokumentu, což částečně rozbíjí jinak zručně budovaný filmový zážitek. Výsledek je tak lehce devalvován z hlediska emotivních hloubek, ve svém svědectví o zoufalství složitých životních momentů ovšem pořád zůstává silný.