Přiznám se, že slavný Ken Loach, který letos oslavil kulaté osmdesátiny, je pro mě sice známým jménem, ale neviděl jsem od něj nic, na co bych si pamatoval. Se svým letošním kouskem tento nestárnoucí filmař vyhrál Zlatou palmu v Cannes. Celkově si z francouzského festivalu během posledních tří dekád odvezl už více než půltucet cen a další haldy nominací. Tam tedy Loache očividně bezmezně milují, ale co je dobré pro Frantíky, nemusí průměrnému českému divákovi vonět, že. Tak jak to je?

Společně se svým dvorním scenáristou Paulem Lavertym servíruje Loach sociální drama, které si na nic jiného nehraje. Pravděpodobně si vzpomenete na díla našeho Petra Václava, který poslední roky bodoval se snímky Nikdy nejsme sami a Cesta ven. I tady sledujeme příběhy lidí na okraji společnosti, kteří se ocitli v nezáviděníhodných situacích a trochu si v nich nevědí rady. Na rozdíl od Václavových depresáren ale Loach k tématu přistupuje s jemným humorem a postavy si po většinu času udržují nadhled nad svou situací. O to víc se pak do diváka zatne těch několik okamžiků, kdy dochází na lámání chleba a ukazují se opravdové charaktery. Tyhle momenty přicházejí zpravidla zničehonic a těžko se na ně připravíte. Což funguje přesně tak, jak by mělo.

Asi málokoho překvapím, když prozradím jméno hlavního hrdiny. Daniel Blake je severoanglický řemeslník, který moc nerozumí současnému světu, počítačům a internetům a radši bez keců pracuje rukama. Postihne ho ovšem infarkt a dostává se do paradoxní situace, kdy kvůli zdraví nesmí pracovat, zároveň však musí vykazovat aktivitu na pracáku. Tyhle reálie britského sociálního systému by samy o sobě stály za hlubší zdokumentování, tady je však boj s úředním šimlem pouze jednou složkou Danielova života. Tou druhou je seznámení s mladou svobodnou matkou Katie. Daniel jí začne pomáhat a v tomhle uplatnění, v pocitu užitečnosti, opět nachází sám sebe. Jenže co by to bylo za drama, kdyby vše probíhalo jednoduše, že. 

Asi to ani nemusím říkat, ale tohle rozhodně není oddychová popcornovka, u které byste mohli vypnout mozek. Film chytrým plíživým způsobem drásá a příběhy lidí, kteří se snaží navzdory systému si zachovat důstojnost a morální hodnoty, by neměly nechat v klidu žádného přemýšlivého diváka. Takže pokud se chcete trochu potrápit, životní patálie jednoho postaršího tesaře vám tuhle touhu naplnit dokážou.