Proč to neříct rovnou, Andrewa Niccola máme v redakci rádi. Točí chytré a vizuálně podmanivé filmy, zvládá humor i hutnější atmosféru a kameru zapíná jen tehdy, když chce vyprávět příběh s přesahem. Mrzí nás na něm vlastně jen to, že si s každým svým projektem dává řádně na čas, a proto jsme od něj nic neviděli celých šest let.

Čekání na jeho čtvrtý film je každopádně u konce, a i tentokrát to víceméně stálo za to. Niccol se totiž rozhodl okomentovat věčnou pravdu „bohatí budou bohatí a chudí budou chudí“, za níž se vrháme do fiktivní blízké budoucnosti. V té se lidé rodí jen v zónách, které velmi přesně odpovídají finančním možnostem jeho rodičů, a především pak se zeleným počítadlem na levé ruce. Tahle třinácticiferná vychytávka má na sobě nastavený jeden rok, který se vám začne odpočítávat ve chvíli, kdy dosáhnete pětadvaceti let. Přestanete sice stárnout, ale na druhou stranu si musíte začít dávat bacha, aby vám váš čas nedošel. Je to totiž jediné existující platidlo, s nímž se musíte naučit operovat. Vyděláváte ho, utrácíte, předáváte svým bližním… Zároveň ho ale můžete i prohrát, nebo jednoduše přijít do kontaktu s lidmi, kteří z vás se zbraní v ruce vysají každičkou životadárnou vteřinku.

Vyměřený čas: FOTOGALERIE

Vyměřený čas boduje využitím herců a úspornou režií, člověk ale od Niccola přeci jen čekal o maličko víc..V téhle neveselé realitě přežívá i karetně zdatný dělník Will Salas, který jednoho dne narazí na pána se stoletím na paži. S takovým množstvím času se podle Willa dají dělat velké věci, a jeho slova nabývají reálných obrysů v momentě, kdy se tahle garance dlouhého života stane jeho majetkem. S čerstvou křivdou v srdci a s úmyslem položit na lopatky třídu boháčů, jež vysává čas z poctivých chuďasů, se Will vydává do vyšší společnosti. Podaří se mu otřást systémem, než mu šlápne na krk „časová policie“? A je něco takového vůbec možné?

Jak určitě uznáte, zápletka Vyměřeného času zní skvěle. Na jedné straně je tu myšlenkově nosné prostředí, které přímo vybízí k přemítání nad fungováním společnosti. A na té druhé máte ďábelské využití konceptu hollywoodského blockbusteru, podle kterého musí hrdinové vždycky závodit s časem. Tady čas doslova ubývá a dochází neustále, což nutí Willa i ostatní hrdiny s poloprázdným ciferníkem ke stálé ostražitosti. A diváka k zatajování dechu pokaždé, když má někdo posledních deset vteřin k tomu, aby si svoji existenci prodloužil o dalších pár hodin...

Niccol takové situace pochopitelně tlačí co nejvíc do popředí a pravidelně z nich ždíme zatraceně cool momenty. Justinu Timberlakeovi (jenž opět dokazuje, že na seznamu nových hereckých nadějí není omylem) se tak dostává hodně prostoru k tomu, aby se frajersky transformoval do borce bondovských rozměrů. Luxusní káry, krásné ženy, nekonečná zásoba hlášek… Tím vším Vyměřený čas směřuje do škatulky odlehčenější thrillerové podívané, v níž ale pořád hraje prim Niccolovo kroužení kolem velkých otázek. A více či méně přímých odpovědí na ně.

Hloubání a filosofování tak má ve filmu svoji přesně vymezenou roli, Niccol ale bohužel stejně brilantně nepodchytil ostatní aspekty svojí novinky. Především ti z vás, kteří čekají menší akční orgie, by mohli být zklamaní. Tahle složka filmu sice oplývá výtečnými řemeslnými parametry. S měřítkem a četností už to ale taková sláva není. Stručně řečeno, moc akce se ve filmu nedočkáte, a když už se objeví, není to nic velkého. Obvykle jen někdo někoho nahání a střelba přichází na řadu až když není zbytí.

Přehrajte si trailer Neradi to budete Niccolovi odpouštět hlavně v závěru filmu, jemuž by nějaké menší inferno vyloženě sedělo. Vyměřený čas ale i v těch nejvypjatějších chvílích raději sází na postavy, kterým věnuje možná až příliš času. Niccol si samozřejmě sehnal ty správné mladé herce (Amanda Seyfried, Cillian Murphy, Vincent Kartheiser…), ze kterých ždíme dostatečně kvalitní výkony. Jeho úctyhodná práce však ve výsledku nešlape na sto procent, protože řada dějových linek to nedotáhne k nějakému uspokojivému konci (např. celé stepování kolem Willova mrtvého otce nemá ve filmu valný smysl). Zamrzí to hlavně u Murphyho Správce času, jehož pouť filmem mohla být daleko interesantnější. Naopak nejúčelnějším Niccolovým kouskem naopak zůstává vyhnání Alexe Pettyfera ze škatulky „rádoby sympatický hlavní hrdina“. Naštvaný hajzl s bouchačkou mu jde od ruky daleko lépe.

Vyměřený čas tak přesvědčuje dobrým využitím herců a úspornou režií, člověk ale od Niccola přeci jen čekal o maličko víc. Scénář obsahuje až příliš logických lapsů na to, abyste nad ním mohli stoprocentně jásat (vykrást banku je tu snad nejlehčí věc na světě). Nastavené měřítko filmu bezezbytku funguje jen do poslední třetiny, ve které to přeci jen chtělo přitvrdit. A co se týče atmosféry a vizuálního zpracování, nebylo by od věci přidat na sci-fi feelingu, který tu (byť záměrně) stojí až příliš v pozadí.

Dá se tedy říct, že Niccolův citelně autorský comeback neunikl spoustě větších či menších chybiček. I přes pár utahanějších scén mu ale nechybí slušné tempo, řada zapamatování hodných momentů, funkční romantická linka a především solidní přesah, který z něj dělá jeden z nejzajímavějších filmů roku. Jste schopni častěji přemýšlet, než počítat vystřílené nábojnice? Tak to máte zábavu na příští čtvrtek jasnou.