Matt Damon si snímky s Jasonem Bournem zjevně pochvaloval po všech stránkách. Jak jinak si vysvětlit, že hned po završení trilogie kývl na Zelenou zónu režiséra Paula Greengrasse a následně i na režijní debut scenáristy třetího Bournea a dvojky Dannyho parťáků George Nolfiho. Ani jeden nový projekt sice Damona nevykopl (přesněji nevykopne) do hvězdných výšin, na které byl v kůži oblíbené mlátičky s amnézií zvyklý, ale po kvalitativní stránce nejde o žádná vyložená selhání. Kupodivu malinko lépe vyznívá situace pro Správce osudu.

Novic Georgie Nolfi přitom stál před výrazně těžším úkolem než Greengrass. Jeho látka musela na papíře vyznívat až směšně. Povídka od legendy sci-fi Philipa K. Dicka (Hollywood bude z jeho tvorby čerpat nejspíš do skonání věků) položila základy snímku, v němž si lidé sami nemůžou určit svůj osud. Ten je jednoduše dán, zaevidován a příslušnými byrokraty pečlivě kontrolován. Pokud se směr vašeho životního putování odchýlí, musí nastoupit mocní pánové v kloboučcích a nahodit ho na správnou kolej. Což se hlavnímu hrdinovi, nadějnému politikovi Davidu Norrisovi, dvakrát nezamlouvá. Zrovna totiž potkal lásku svého života. A někdo mu ji chce vyrvat ze spárů…

…a pokud ten někdo, resp. ti někdo, nosí na hlavě apartní kloboučky a zásadně chodí v synchronizovaném čtyřstupu, může se o vás pokoušet chechot. Je to sakra naivní představa, která tak trochu zavání dětským zhmotňováním toho, co se nahmatat nedá. Samotné podobenství o predestinaci, božském řádu a marné touze jedince odchýlit se od těchto daností není kdovíjak sofistikované. V jádru vlastně znovu učí lidstvo, aby pokorně přijímalo vůli boží (= vůli Předsedy) a jen občas zabojovalo za správnou věc. Jenže jako už tolikrát se u Správců ukazuje, že schopný režisér vám při adekvátním uchopení klidně vnutí i biják o souboji mluvící koblihy s vraždícím loupákem.

Nolfiho snímek umě staví na dvou věcech: Tou první je důkladné prokreslení vztahu mezi Davidem a jeho vyvolenou Elisou. Už v první scéně se daří vyvolat dojem osudové přitažlivosti, kteréžto pocitové podloží se úspěšně rozvíjí během každého dalšího setkání ústředního párečku. Sehranost mezi Damonem a Emily Blunt až překvapí, jejich dialogovým výměnám nelze upřít jiskru a punc bláhové lásky, pro kterou by člověk běžel až na kraj světa. Oběma hercům se pak daří ustát všechny vztahové i příběhové peripetie, i když jim scénář cpe do pusy věty, kterým by se leckterý puberťák chtěl v kině vysmívat. Jenže nemá důvod, protože zejména Damon dokáže jakoukoliv linku přednést s přesvědčivostí sympatického člověka z masa a kostí, uvěřitelně čelícího správcům osudu.

Druhým Nolfiho trumfem je elegantní retro stylizace, ze které film ani na chvíli nevybočí. Decentní vizuál a oldschoolové prvky kulis i kostýmů pomáhají děj odsunout z roztepané současnosti do jakéhosi staromódního bezčasí, jež evokuje nějakou pár desítek let starou televizní sci-fi. Rozhodně ne vizuálem, ale spíš atmosférou i staromilským idealismem. A vírou v silné postavy s dobře prokreslenými vztahy, které můžou čelit fantastickým věcem bez sázky na prázdnou efektnost. Správci osudu jsou koneckonců i příběhem z trochu jiného New Yorku, než na jaký jsme zvyklí v rychlokvašených žánrovkách – odehrávají se v metropoli tajemnější, ale i poetičtější a malebnější.

Scenárista a režisér Georgie Nolfi přišel se zajímavým námětem rozvedeným do riskantní autorské vize. Pokud bychom ji měli porovnávat třeba s nadpřirozenými předchůdci jako The Box nebo Hřiště snů, blíž má rozhodně k tomu druhému. Nevyroste v takovou klasiku, ale potěší jako jistě uchopený snímek se svou specifickou vůní, v němž nejsou vyložená zaváhání. Ani když dojde během finále na sci-fi zběsilosti zavánějící Matrixem.

Tahle konzistentní podívaná možná nejde za plným diváckým zážitkem tak neodbytně a sveřepě jako opravdu velké filmy naší doby, jednou v kině ale potěšit bez pochyby zvládne.