Richard Kelly je podivín. Takový ten týpek, co od něj opisujete úkoly, ale pod stan byste s ním nejeli ani za milion. Bůhví, co se mu honí hlavou, že? S jeho filmy je to podobné - lze v nich najít zalíbení i intelektuální výzvu, ale těžko se chválí, pokud se k nim vůbec někdo hlásí. To je přesně příklad Southland Tales, které se půlce lidí nezřízeně líbilo (protože byli ještě pořád v rauši z Donnieho Darka) a druhá ho odepsala jako největší autorskou křeč poslední pětiletky. Těžko říct, která z těch půlek byla větší, ale chvíli to pak vypadalo, že se Kelly rehabilituje snesitelným mainstreamem. Adaptací kultovní povídky Richarda Mathesona (napsal také předlohu k Já, legenda) s Cameron Diaz a Jamesem Marsdenem v hlavní roli. Námět jasný jako facka, co na tom kazit či vylepšovat, že? Mno...

Potenciální průšvih čouhá už z toho, že při psaní scénáře na sebe narazily dvě protichůdné síly. Archetypální až černobílá Mathesonova povídka, jejíž premisu lze napsat na zadní stranu napůl přeložené vizitky, a Kellyho neprůstřelné ego, které Mathesonův samotářský svět zalidnilo vyšinutými postavičkami. Postava tajemného muže v podání Franka Langelly naštěstí přichází z originálu. Obestřen mnoha tajemstvími, s tváří zdeformovanou tak, že se trikaři nadřeli ještě víc než u Harveyho Denta, ale především disponující tajemnou krabičkou. Dřevěná základna, velký červený čudlík a nabídka, která se neodmítá - zvlášť pokud jste druhořadý vědec a učitelka s tělesným postižením. Langella s přesvědčivostí prodavačů litinových hrnců zoufalé dvojici nabídne, že pokud stisknou čudlík, odsoudí někoho, koho osobně neznají (ani on je) k okamžité smrti. Zároveň získají milion dolarů. Na ruku. Nabídka je časově omezená, čudlík asi bezdrátový a Cameron je blondýna, takže... to začne přesně, jak čekáte, a zřejmě to i podle vašich představ dopadne - film je nalajnovaný jako notová osnova.

Jeho síla ovšem tkví v samotné výplni mezi svrchní a spodní vrstvou. Podobně jako loňské Proroctví je totiž Box zástupcem silně ohroženého žánru mysteriózních filmů. Poté, co ho Shyamalan vlastnoručně postavil i popravil, se do něj pouštějí jen ti nejodvážnější. Kelly má sice víc štěstí než rozumu, protože scénář The Box je plytký a hloupoučce efektní, ale atmosféra by se tu dala krájet. A jestli ujíždíte na lidech na dálkové ovládání, co zvládnou divně civět déle než pět vteřin, aniž by hnuli brvou, budete v sedmém nebi.

Rozjezd je díky sedmdesátkovým kulisám (všimněte si tapet - ani v That 70s Show nebyli tak důslední) a těžkopádným přízvukům velmi přesvědčivý, zvlášť když se do všeho vloží neselhávající Langella. Dokonce i Marsdenovi byste snaživého vědce a ochotného manžela věřili, ale Cameron Diaz se s rolí rozhodné ženy popasovat nedokázala. Nejenže zmáčkla ten čudlík, ale proměnila se v hysterku a notně přispěla k tomu, že se film z roztomile nekonzistentního proměnil k urážlivě vykonstruovanému. I Kelly totiž pochopil, že vizuální pozlátko nebude stačit k tomu, aby se film nepřeklopil ve zbytečně natahovanou epizodu Krajních mezí. Jak nadpřirozených jevů přibývá a "božský plán" za celým čudlíkovým byznysem vystupuje z pozadí, začne opadávat i vás zájem.

V mezerách mezi dlouhými švenky a prázdnými výrazy většiny zúčastněných si totiž uvědomíte, že je Langella pěkná sketa. Přinese sice čudlík a nové zákazníky varuje před důsledky (to, že je tahle věc jednou dostihne, vám spočítá i podprůměrný páťák), ale kromě fraktury vlastního obličeje jim neukáže žádný kouzelnický trik, aby je přesvědčil o tom, že lidově řečeno nekecá. Výrokem A. C. Clarkea "Jakákoliv vyspělá technologie je nerozeznatelná od magie" se můžete ohánět do aleluja, faktem je, že Langella nevytáhl králíka z klobouku, čímž se tenhle test lidské psychiky a morálky značně deformuje. Nepočítá se totiž s tím, že by řada lidí fotogenický čudlík zmáčkla jen tak. Z hecu, ze zvědavosti, natruc tomu divnému týpkovi v baloňáku. Nijak to nesouvisí s jejich ochotou zabít někoho pro milion dolarů. A přesto je právě tenhle podtext hlavním katalyzátorem padání hlaviček.

Jakmile vám tohle všechno zaklapne, začne se snímek jako takový hroutit. Lepidlo pseudochytrosti, držící pohromadě panoptikum postav a kulis, přestane účinkovat a je... je konec. Tedy ne takový ten osudový, ale prostě konec celého filmu. V tomhle směru si to Kelly skvěle načasoval. Ve chvíli, kdy divák zjistí, že ho podrazil, prostě zatáhne oponu a zdrhne. A vy začnete debatovat. To je většinou znak inspirativních nebo zajímavých snímků, v tomhle případě to spíš vidím na nutkání zacelit díry a křivě postavené oslí můstky. Na druhou stranu, jestli chcete mermomocí debatovat, zajděte si radši na Kung-fu kyborga. Když výplach, tak pořádný, bez laciných pokusů o velké umění nebo divácky přítulný kýč. Nepovedlo se ani jedno, Richarde. A obávám se, že tvoje další šance bude poslední.