Líbila se vám komedie Fotr je lotr? Tak to vám v rozhodování, zda máte zajít na Všichni jsou v pohodě, kupodivu vůbec nepomůže. Máme tu totiž další film, jehož trailery lžou, jako když tiskne. Co jste možná měli posledních pár měsíců zaškatulkováno jako veselou důchodcovskou road-movie, v níž se občas objeví známá tvář, zavtipkuje, a jede se zase dál, je ve výsledku něčím úplně jiným.

Robert De Niro není ve svém posledním filmu senilním staříkem, který má budit salvy smíchu, nýbrž osamělým vdovcem, jehož čtyři děti se najednou rozhodly vycouvat ze společné návštěvy domova. Zpočátku ještě není tak úplně jasné proč (i když očividně neupřímné výmluvy na poslední chvíli mnohé naznačují), brzy se však ukáže, že je za tímhle manévrem o dost víc, než jen klasická nechuť strávit víkend pod palbou dotěrných rodičovských otázek.

Bývalý specialista na potahování telefonních kabelů se každopádně rozhodne, že svoje ratolesti překvapí a postupně je navštíví, což, jak známo, nebývá nejlepší nápad. Prakticky každé dítko totiž před tatínkem něco tají, ať už ohledně vztahů nebo práce, a nečekaná návštěva většinou dalšímu tutlání moc nepomůže. De Niro tak postupně zjišťuje, že jeho tvrdá výchova možná nebyla tou nejšťastnější taktikou, že si s ním potomci nemají moc co říct, a že jeho žena vlastně odjakživa fungovala jako zeď mezi ním a pravdou. Probuzení do reality není moc příjemné, v tomto případě je ale „radost“ ho sledovat. Protože je nebývale působivé.

Všichni jsou v pohodě patří mezi malou hrstku filmů, které přesně vědí, co chtějí říct, a komunikace s divákem u nich funguje na výbornou. Každý má rodiče, každý se jim snaží říkat jen ty dobré zprávy, a každý se potom cítí divně, když musí s pravdou ven. Tvrdí otcové, kteří chtějí od svých dětí jen to nejlepší, se sice na plátně objevují x-krát do roka, jen málo příběhů jim však dává takový prostor vysvětlit a obhájit jejich motivace. Ty samozřejmě nejsou zas tak složité a pravděpodobně už jste párkrát slyšeli, že jen chtějí, aby to jejich děti někam dotáhly. Tenhle důvod se ale málokdy rozehrává dál, než za vysvětlení v závěrečném dialogu.

Tady je však cítit už na začátku a všechno se odvíjí od něj, přičemž na filmu je nejzajímavější využití oboustranné perspektivy. Obvykle bývá v příběhu jedna strana za tu zlou a na konci se ukáže, že vlastně nikterak zákeřná nebyla. Ve Všichni jsou v pohodě se ale hraje takříkajíc na obě strany celou dobu. Vidíte do karet jak De Nirovi, tak jeho dětem, oba úhly velice rychle pochopíte, a pak už jen sevřeně sledujete, jestli filmoví hrdinové najdou společnou řeč.

Celý příběh je koncipovaný jako klasická road-movie se spoustou dialogů, což vám může vyvolat vzpomínky třeba na nedávné Všude dobře, proč být doma, najde se v něm však i pár věcí navíc. Jednak je sem velice citlivě zakomponován jeden dramatický oblouk, jenž ve výsledku výrazně podpoří celé vyznění filmu, a druhak tu najdete i trochu detektivky. De Niro totiž cestou o svých dětech nasbírá spoustu informací, z nichž potom musí vyskládat finální rodinný obraz, a věřte mi, že vám i přes velké soustředění pár věcí určitě unikne. Do omleté šablony je tak umně nacpáno pár nečekaných momentů, což jen dokazuje, že si dal někdo se scénářem hodně práce a snažil se ho opravdu vyšperkovat. Dojem z něj tak kazí jen pár podivných scén (ty „humorné“) a rozpačitý rozjezd, protože notnou chvíli trvá, než vás De Nirovy otcovské trable pohltí.

Pak už se ale jede jako na drátkách, za což určitě může s látkou kompatibilní režijní dohled a také herecká sestava. Kate Beckinsale toho sice nepředvádí o moc víc než obvykle, Drew Barrymore ale zase jednou perfektně využívá svoji přirozenou roztomilost a Sam Rockwell… je zkrátka Sam Rockwell. Otěže však drží prim hrající De Niro, jehož definitivní přerod ve starého pána, kterému zbyl akorát přísný pohled, je zpočátku dost nezvyklý. Když ale přistoupíte na to, že už prostě není tím neohroženým tvrďákem, na jakého jsme všichni zvyklí, zjistíte, že mu role docela sedí. Opravdu se mu daří vystihnout cílevědomého muže, který na stará kolena začíná chápat, že soužití s ním možná nebylo nejúžasnější věcí nás světě. A snaží se to alespoň trochu napravit.

Všichni jsou v pohodě je ale i o tom, že už může často být pozdě... a jestli tedy hledáte film, ze kterého si možná odnesete i něco do života, právě jste ho našli. Někdo se možná bude kasat, že už tohle všechno věděl nebo viděl, ale tím lépe pro něj. Hlavně aby se podle něčeho z toho i řídil. Já v každém případě tvrdím, že tu takhle povedená sonda do rodinných vztahů už dlouho nebyla, a když odhlédnu od těch pár scén, které ťápou mimo, nemám moc co vytýkat. Ano, je to osobní film. Ale sakra dobrý.