Když je vaše mladší sestra takřka kompletně slepá a spolužáci si z ní dělají srandu, je to těžký. Když pak doma najdete ve sprše mrtvého tátu, je to ještě horší. Co ale teprve, když se z vaší náhradní matky vyklube manipulativní psychopatka tajně vykonávající nějaký východoevropský rituál podle VHS kazety s tak odporným snuff filmem, že by to nejspíš nerozdýchal ani Nicolas Cage v nejlepších letech? Vítejte v dalším pekelně zlém filmu bratří Philippouových, režisérů chváleného hororu Mluv se mnou.

Ti se ze šikovných australských youtuberů postupně proměnili v jedny z nejsledovanějších mladých tvůrců současného žánru a jejich nový film Vrať mi ji opět dokazuje, že nápaditost této dvojici opravdu nechybí. Film přitom nemá nijak neobvyklou formu vyprávění. Sem tam sice vidíme prostřih na záběry z oné VHSky a ze začátku není moc jasné, co se vlastně bude s dvojici čerstvých sirotků dít. Tohle všechno ale scénář rozplete poměrně rychle a jakmile se seznámíme s Olliem (dítě na plakátu), tajuplným synem oné náhradní matky v podání báječně vyšinuté Sally Hawkins, netrvá moc dlouho a dorazí opravdu extrémně nechutné scény, na nichž se dvojice tvůrců náramně vyřádila.

Pakliže se u filmů rádi hnusíte jejich obrazovým materiálem (nikoho nesoudím…), bude snímek přesně vaším šálkem kávy. Pokud byste ale chtěli víc, možná stejně jako já mírně narazíte. Samotný děj a postavy už totiž nejsou tak originální, starší bratr se snaží chránit svoji sestru, zatímco je čím dál více navenek líčen jako problémový chlapec, kterému nikdo nevěří. Hawkins pro změnu hraje bývalou sociální pracovnici, která navenek působí jako znamenitá cool matka, už od prvních vteřin ale tušíte, že s ní něco není v pořádku.

Billy Barratt je roli podezíravého a zároveň traumatizovaného staršího bráchy skvělý a vaše sympatie si získá velmi rychle, což vlastně platí i pro jeho sestru v podání roztomilé Sory Wong. Poklonu si ale zaslouží zejména představitel Ollieho Jonah Wren Phillips, jehož fyzická proměna a úkony, které ve filmu postupně předvádí, jdou daleko za hranice toho, co by dítě mělo spatřit, nebo čeho by mělo být součástí. Snad ho to taky moc netraumatizovalo.

Nějaké vysoké napětí tu každopádně moc nehledejte, a upřímně jsem měl trochu problém i s tou emocionální částí, která mi ne a ne po čas snímku zaklapnout do sebe. Ano, film se snaží zápolit s otázkou ztráty, nejde ale zdaleka tak do hloubky, a byť graduje solidně, člověk se nemůže zbavit pocitu, že když už scénář zapomněl na pořádný přesah, aspoň to celé mohlo být o něco hbitější, důraznější a možná i krapet stylovější. Nebo aspoň pracovat s o něco větším šok faktorem. Jakmile totiž film vyloží všechny karty na stůl, a že se tak stane už poměrně brzy, nemá po zbytek stopáže čím překvapit, a to je obzvlášť u takto chváleného hororu, od nějž má člověk přirozeně trochu vyšší očekávání, maličko problém.

Přehrajte si trailer Jako takový skromný, ale přesto nesmírně nepříjemný výlet do podvědomí hororových nadšenců Dannyho a Michaela Phillippouových to zase funguje skvěle, o tom žádná. Z řady scén vám tu bude buď přímo zle, nebo si budete chtít zakrývat oči, jak silné kafe představují. Pokud jste ale čekali zážitek, který s vámi omlátí o zem, bude vás napínat od začátku až do konce jak strunu a nakonec vás vyžvejkne zničené z toho, co jste právě viděli, doporučuji zchladit ta očekávání a připravit se na daleko tradičnější žánrovku, která se sice snaží vyhýbat různým klišé, současně s tím ale naráží pro změnu zase na jiná, takže ve výsledku je trochu předvídatelná a o to míň děsivá. Návštěvu kina bych vám ale stejně doporučil, už jen proto, abychom od tvůrců co nejdříve viděli něco dalšího.