S akčními romantickými komediemi to jde od desíti k pěti. Nevydělávají už ani ty s Tomem Cuisem, Cameron Diaz a nabušenými trailery, než ale Hollywood tuhle zprávu náležitě schroustá, máme ještě nějaký ten pátek na to, abychom si užili ty nedávno vyprodukované. A patří mezi ně i Vrahouni, kteří byli malou předehrou k tomu, aby Zatím spolu, zatím živí potvrdili bolestivý fakt: současné publikum není na láskyplné naháněčky odkazující na devadesátá léta příliš zvědavé.

Dost ale chození kolem připálené finanční kaše. Dnes budeme rozebírat, zda si Vrahouni svoje místo v multiplexech vůbec zaslouží. A bude to kapku složitější, ačkoliv jde navenek o film, u kterého bylo všechno jasné už od prvního traileru. Ashton Kutcher jako usměvavý pán s bouchačkou, Katherine Heigl jako ukecaná manželka, která nemá o jeho slavné minulosti u CIA ani ponětí, a Rob Luketic jako režisér Pravé blondýnky, kterému dal někdo první šanci odpálit si helikoptéru. Můžou z toho být další Pravdivé lži?

Odpověď je samozřejmě nasnadě, a je jí důrazné NE. Vrahouni jsou i s relativně velkým rozpočtem 75 milionů dolarů neambiciózní zámořskou rutinou, která na pořádné zástupce tohohle žánru kouká z úctyhodné dálky. Mají nemastnou neslanou zápletku, nechlubí se herci, kteří by si tykali se střelbou z kulometů, a nezdobí je sada prvotřídních hlášek. Nelze je tedy brát příliš vážně. V tom se ale skrývá jiskřička naděje, kterou Luketic pomalu rozfoukává v menší plamen nenáročné zábavy na jedno nudné odpoledne.

U Vrahounů totiž začíná být poměrně brzy jasné, že se do nich všichni přišli hlavně vyblbnout, a jsou tak nějak smíření s tím, že ze sebe nevyždímají nic do letošních top ten žebříčků. Z části je to hodně smutná rezignace na pořádnou filmařinu, na druhou stranu ale můžete na tuhle hru přistoupit, a začít celkem sympatickému týmu fandit. V tu chvíli zjistíte, že vlastně není úplně zle a že se ústřednímu páru se často pletou do cesty věci, u kterých můžete vytřeštit oči a s trochou studu se zasmát.

Celý film je navíc přes viditelné devadesátkové kořeny stylizovaný do špionských filmů padesátých a šedesátých let, což skrývá řadu drobných pomrknutí. Ti pozornější si toho všimnou už u bondovského nádechu úvodních titulků, a následný pobyt v Nice jako by se snažil přímo odkazovat na jamajské dobrodružství Seana Conneryho, anebo o sedm let mladší výlet Caryho Granta na francouzskou riviéru. Následují retro nádechem protknuté interiéry a úbory Katherine Heigl, a přestože to přetaženou první půlku filmu tak úplně nezachraňuje (znáte ji komplet z traileru), člověk má alespoň kam soustředit pozornost, než se konečně začne něco dít.

Svoji existenci totiž Vrahouni začnou obhajovat až ve chvíli, kdy děj skočí o něco dopředu a ústřední duo zjistí, že chce prakticky celé město pana „oženil jsem se, už lidi nezabíjím“ sprovodit ze světa. Proč? O to přece tak moc nejde. Luketic sice ze začátku ještě nechápe, že se akce ve scéně nevytváří klepáním s kamerou, postupem času se ale docela uklidní a začne na plátno dopravovat celkem solidní rvačky a naháněčky. Ano, pořád tu mluvím o pár ranách pěstí a několika rozstřílených autech, jenže v kombinaci s vytočenou Katherine Heigl a pěstmi se ohánějícím Kutcherem (nakonec mu i uvěříte) to brzy začne dostávat alespoň trochu šmrnc. Navíc se přitvrdí na černém humoru, což zahrnuje i hodně nepěkné konce některých „vrahounů“, a celý film se tak začne blížit k naplnění škatulky „průměrná akční komedie, za kterou bychom měli být mnohem radši, než za takovou Exmanželku za odměnu“.

I když jsou tedy Vrahouni typickým příkladem podvyživeného výrobku z továrny na sny, nejsou zdaleka tím nejhorším, za co můžete v kině nechat peníze. Luketic sice opět dokázal, že z něj áčkový režisér asi nikdy nebude, moc se za to ale nemusí stydět, protože si alespoň drží svůj nenáročný standard. A už jsem říkal, že ukecal Toma Sellecka, aby byl hodinu a půl terčem vtipů o jeho kníru? K nezaplacení…