Budu se opakovat, ale Neviditelný je pro mě jeden z nejlepších a nejinovativnějších hororů posledních let. Oceňoval jsem ho zejména v tom, jak dokázal spojovat fyzické projevy domácího násilí s těmi emočními, a jak ikonické „monstrum“ redefinoval tak, aby představovalo více trauma samotné než člověka, který ho způsobil. Těch povedených aspektů je na něm ale daleko víc, od parádní kamery, přes skvěle nepříjemnou atmosféru a velice intenzivní momenty, až po dokonale trefené obsazení. Moje očekávání od Vlčího muže, se kterým režírující Leigh Whannell po čtyřech letech od Neviditelného navazuje na universalovskou monster tvorbu, tak pochopitelně byla celkem vysoká. A snažil jsem se neztrácet víru dokonce ani vstříc slabým ohlasům ze zámoří, takže jsem si v absenci novinářské projekce na film vyrazil nakonec za vlastní. Jak to dopadlo?

Tradičně nebudu napínat. Vlčí muž v originále Wolf Man je zklamáním, a to bohužel z vícero důvodů. Jeho největší problém tkví v samotném scénáři, který jednoduše nedrží moc pohromadě. Nenabídne ucelený, dobře vypointovaný příběh, nezvládá prokreslit postavy, vysvětlit pořádně prostředí, ve kterém se odehrává, a dokonce ani své titulní monstrum. Prostě vlkodlaci jsou v této části světa real a deal with it, diváku.

Tenhle přístup mi vždycky přišel maličko líný, ale budiž, ocitáme se hluboko v srdci oregonských hor, lidé se ztrácí, šíří se zde jakási nákaza, a kdo zde žije, měl by si radši dávat bacha. Děj pak začíná s jedním přesně takto ostražitým lovcem a jeho synem, kteří jednoho rána vyrazí do lesa, tam na něco narazí, pak se o tom krátce baví, a my se rázem mílovým krokem přesouváme o třicet let později do současnosti.

Ukazuje se, že z lovcova syna Blakea vyrostl charismatický Christopher Abbott (jestli s ním chcete vidět dobrý film, dejte si On the Count of Three), který teď žije v New Yorku, má dceru, k níž má velmi blízko, a taky manželku (Julia Garner), k níž naopak už moc ne. Když tedy obdrží dopis s potvrzením, že jeho otec byl oficiálně prohlášen za mrtvého a výše zmíněný oregonský pozemek tak připadl na Blakea, sbalí rodinu a vyrazí na léto tam, aby znovu zažehli ten pověstný plamínek. A jestli vám to celé doteď přišlo lehce šablonovité, tak vězte, že je, a dál se na tom už ani nic nezmění.

Pomalejší a schematický rozjezd by přitom ani tolik nevadil, kdyby se v něm alespoň stavěly nějaké pevné základy pro pozdější emoční či aspoň to fyzické trýznění. Jenže na to tentokrát Whannellův scénář jednoduše kašle, a místo toho raději bez jakýchkoli odboček směřuje k jádru filmu, kterým jsou samozřejmě ti vlkodlaci. Než se tak vůbec rodinka poprvé podívá na svůj nový domeček, je napadena prvním záhadným monstrem/zvěří, které navíc Blakea zraní, a tím víceméně začíná hlavní chod.

Vlčí muž je primárně o dualitě. Zatímco Blake a spol. utíkají a chrání se před cizím tvorem, s přibývajícím časem je čím dál patrnější, že se hlavní postava postupně mění v toho stejného netvora, jaký na ně číhá venku, a že brzy budou muset zbývající dámy prchat i před ním. Další nosný aspekt je dualita vidění a vnímání. Film několikrát otočí perspektivu mezi postavou Blakea, který ztrácí postupně řeč a začíná své okolí vidět…no, zkrátka jinak, a jeho manželkou, která představuje ten standardní režim vidění. Což je fajn gimmick, ale že by se tu s ním nakládalo nějak přehnaně kreativně, to zase říct nemůžu. No a v neposlední řadě je snímek o tom, jak se občas lidé stávají tím, čeho se nejvíc obávají. V tomto případě se hlavní postava tak moc snažila nebýt jako její otec, až toho nakonec docílila tím nejhorším možným způsobem.

Což je samozřejmě zajímavé téma a určitě by se to dalo nějak interesantně podat, obzvlášť takový režisér Neviditelného by k tomu stopro měl mít co říct…že? Hm, omyl. Nejen, že se v půlce filmu musí tenhle konstrukt jak pro blbečky nahlas vysvětlit, ale i veškerý zbytek (resp. těch pár) myšlenek je tak bolestivě doslovných, že film v podstatě nenabídne jediný důvod k zamyšlení. Vše je zde tak strašně přímočaře černé na bílém, že jsem měl pocit, jako bych sledoval Asylum remake toho „opravdového“ Vlčího muže, který je jistě mnohem nápaditější a podnětnější. Ale ne, pustili mi tu správnou verzi. I když z trailerů i fotek je patrné, že dost materiálu zůstalo ve střižně, takže možná ta ucelenější verze *někde* existuje, jenže z filmu jsem měl často dojem, jako by to někdo chtěl mít celé co nejrychleji za sebou. Kdo ví, jak veselá to byla produkce, a jak spokojený je s finálním produktem samotný režisér, výsledek nicméně neodpovídá, čemu jsem od něj zvyklí.

Na druhou stranu abych byl fér, snímek má několik opravdu strhujících sekvencí. Úvod v lese je fajn, stejně tak příjezd rodiny. Kameru si navíc Whannell opět královsky pohlídal. A když bychom se bavili čistě o té body horror části Vlčího muže, ve které se Abbott postupně mění, ztrácí vědomí, ale přitom pořád bojuje se svými zvířecími pudy, aby pomohl své rodině, je to až překvapivě výborně zpracované. Pak je tady ale bohužel i ten zbytek, který vede tak trochu odnikud nikam, nenabízí žádné vyloženě šokující scény, s napětím si hraje pouze párkrát a jen chvilkově, a jelikož Garner podává klasicky chladný výkon zbavený emocí (což je u ní zvykem, ale sem se to fakt nehodí), člověka tak čeká v zásadě velice bezkrevné finále navíc postrádající silnější katarzi.

Přehrajte si trailer Není to vyložený průšvih, má to k němu ale rozhodně blíž než ke kvalitám těch nejlepších hororů z posledních let. A z toho pramení asi má největší frustrace. Že to zkrátka mělo být vzhledem k očekáváním mnohem lepší. Kdybychom na MovieZone měli půlbody, dám 5,5. Takhle ale musím jít proti pravidlům a zaokrouhlit dolů, protože z filmu ve mně už druhý den nezůstalo takřka nic, přitom jenom pouhá zmínka režiséra Eggerse v kontextu jeho chystaných projektů mi stačí, aby se mi v hlavě okamžitě začaly přehrávat scény z jeho mistrovského Nosferatu, kterého jsem viděl už v půlce prosince. Tolik asi k významnosti Vlčího muže a dalšímu z řady duelů mezi vlkodlaky a upíry, který skončil jasně pro ty krvesajce.