Asi takhle, v zásadě proti remakování nic nemám. Tam, kde to dává smysl, se na remake vždycky rád podívám. Zejména, když mi filmaři budou ochotni nabídnout i něco nad rámec pouhého převádění originálu do nových zpravidla amerických kulis se slavnějšími herci před kamerou. Jenže něco takového je pochopitelně daleko náročnější, když už samotný originál je bezmála perfektním dílem. A vzhledem k tomu, že jsme dánský snímek Tísňové volání z roku 2018 zvolili před pár lety na MovieZone filmem roku, tak si můžete být jistí, že perfektní fakt je. Což nás přivádí k letošnímu Viníkovi od Netflixu s Jakem Gyllenhaalem v hlavní roli, pod režijní taktovkou Antoinea Fuquy a za scenáristického dohledu Nica Pizzolattoa. Jak to dopadlo?

Ze všeho nejdřív musím říct, že Jakea Gyllenhaala v posledních letech dost můžu. Patrola, Zmizení, Everest, Noční zvířata, The Sisters Brothers, Spider-Man a teď Viník. O hereckých kvalitách tohohle sympaťáka není pochyb, a jestli někdo mohl uhrát roli zdeprimovaného policisty, který kvůli vyšetřování jeho osoby musel přejít z aktivní služby do operačního střediska, kde jen zvedá telefony a řeší nepodstatné problémy, byl to jednoznačně on. Místo vnitřních bojů pomalu bublajících pod povrchem, které v originálu sehrál vynikající (!) Jakob Cedergren, ale Gyllenhaal volí daleko afektovanější způsob hraní, který zahrnuje spoustu řvaní, práskání dveřmi a třískání do stolu. Budiž, ne každý reagujeme na stejné situace tím samým způsobem. Potíž je v tom, že co dělalo z dánského thrilleru natolik mrazivou a tíživou záležitost, byl právě ten chlad, ta odměřenost, která postupně slábla, až ve finále praskla a veškeré emoce se vyvalily na povrch. Viník místo toho předvádí bouřlivé emoce už od samého začátku, a to je jen jeden z mnoha důvodů, proč nakonec nikdy nedosáhne té stejné výše jako snímek Gustava Möllera.

Gyllenhaalův výkon si kvůli tomu samozřejmě nezaslouží shazovat. V rámci thrillerů zavřených do jedné či dvou místností se může v klidu rovnat třeba s tím Farrelovým z Telefonní budky, a ve výsledku je tak vlastně na celém filmu spíše pozitivem, byť to paradoxně podkopává výše zmíněnou podstatu originálu. Viníka nicméně trápí i další problémy. Například to, jak zoufale nevynalézavý se jako remake prokazuje. Důvod, proč hlavní postava musí vykonávat službu v operační centrále, je, že někoho zastřelila, a nyní se zjišťuje, jestli to bylo v souladu se zákonem. Od scenáristy Temného případu bych tudíž asi chtěl, aby se tahle zápletka více a lépe rozvedla. Klidně to šlo napojit na nepřeberné množství případů, kdy ve Spojených státech policisté zastřelí osobu tmavé barvy kůže, ukázat to třeba z druhé strany, vysvětlit, proč k něčemu takovému došlo, a ukázat, že i takový člověk může být v jádru dobrý. Místo toho tu máme požáry v okolí Los Angeles, spoustu kouře, špatnou viditelnost a nedostatek policejních hlídek. A to je proklatě málo.

Pointou těchto řádků přitom není za každou cenu dokázat, že to šlo vymyslet lépe, nebo víc podle mých přání. Naopak – já bych byl daleko vděčnější, kdybych nad takovými věcmi po čas sledování vůbec nemusel přemýšlet. Jenže se znalostí originálu – fantastického originálu – bylo poměrně náročné nejen ignorovat, co všechno remake dělá hůř, ale zároveň si nepředstavovat to nepřeberné množství způsobů, jak se mohl odlišit dostatečně na to, aby si zasloužil svoji existenci. Nerad vytahuji to slovíčko na z, když se ale tvůrci nezmohli na nic víc než slabší odvar výborného komorního thrilleru o vině a bezmoci, tak se ta zbytečnost bohužel dere na povrch sama.

Přehrajte si trailer Přitom šlo klidně i porušit to nepsané pravidlo, že se tento snímek odehrává čistě jen na půdě operační centrály, já bych jako divák dokonce uvítal, kdyby se kamera vydala občas i do akce. Proč ne. Cokoliv, jen aby si tenhle film ospravedlnil svůj vznik. Jenže nic takového jsem za devadesát minut od nikoho ze zúčastněných nedostal. Chápu, že tu byla pandemie, a Fuqua musel celý film natočit z uzavřené dodávky a ještě navíc v časovém presu, tohle je ale případ remaku, který, ehm, zkrátka volal po daleko ambicióznějším zpracování.

A obávám se, že i kdybych ten originál neznal, dal bych stejně americké verzi jen lehký palec nahoru, protože nedělá nic extra špatně, ale ani nic extra dobře. A to je prostě vzhledem k tomu, že už vím, kolik potenciálu tato látka skýtá, strašně málo. Moje rada tedy zní: Vyhněte se pohodlnosti s angličtinou a známým hercem, a pokud jste tak doteď neučinili, raději si najděte cestu k původnímu dánskému filmu. Z filmového hlediska dostanete podívanou, na kterou už nejspíš do konce života nezapomenete. Oproti tomu Viníka z hlavy vypustíte do pár minut, a ještě se tím vyspoilerujete. Za mě fakt jednoduchá volba.