Fandit fotbalu je v Německu něco jako náboženství. Pro malého Jasona je to ovšem jedna velká neznámá. Něco naprosto nepochopitelného. Co na tom, že Jason rozumí problematice kvantové fyziky a zajímá ho teorie chaosu. Když dojde na fotbal, nedokáže se spolužáky najít společnou řeč. A to platí skoro o všem. Trpí totiž autismem. Jeho svět je plný pravidel a zákonů, jejichž sebemenší porušení u něj vyvolává záchvaty nekontrolovatelného vzteku nebo paniky. 

Střet s vnějším světem se bez porušování pravidel bohužel neobejde, a Jason je tak vystaven zkouškám, které nemá šanci zvládnout. Když se ale nad ním začne vznášet Damoklův meč v podobě zvláštní školy, uzavře s rodiči dohodu. Bude se slušně chovat ke spolužákům i k učitelce náboženství holdující konspiračním teoriím o existenci Boha, když mu otec pomůže vybrat fotbalový klub jeho srdce. Jenže těch profesionálních je v Německu téměř šedesát, o zbytku Evropy ani nemluvě. A tak se ti dva o každém víkendu vydávají na cestu po Německu (nebo ještě dál), aby navštívili náhodně vylosovaný zápas, a přitom si pomalu hledali cestu k sobě navzájem.

Scénář této netradiční sportovní komedie s vážnějším přesahem vychází ze skutečného příběhu autistického chlapce a jeho rodičů, ale je otázka, co je v něm skutečné a co už je pouhá fikce. Režisér Marc Rothemund (Poslední dny Sophie Schollové, Spolu to dáme) se však hozené rukavice chopil bez většího ostychu a z obtížného tématu o lidech na spektru vytesal pomník všem obětavým rodičům dětí s diagnózou autismu. Vzhledem ke statistice, kdy na každých sto lidí připadá jeden člověk s autistickými rysy (jak vás film na konci nezapomene edukovat) je velmi pravděpodobné, že někoho takového ve svém okolí znáte a dokážete si uvědomit, jak obtížným situacím jsou vystaveni. 

Teď si představte, že s jedním takovým klučinou máte každý víkend navštívit jeden fotbalový stadion, a to za podmínek, že se ho nikdo nesmí dotknout. A to ani v kotli Borussie Dortmund. Že si to nedovedete představit? Vítejte ve světě Jasonových rodičů.

Ty si zahráli Florian David Fitz a Aylin Tezel, díky jejichž povedeným hereckým výkonům s nimi budete intenzivně prožívat veškeré každodenní trápení. To platí dvojnásob pro postavu Jasonova otce, jehož okolnosti donutí vzdát se pohodlné práce ve prospěch náročných víkendů s ještě náročnějším synem. Pomyslným vítězem Zlatého míče je ovšem malý Cecilio Andresen, v jehož podání je Jason skutečným hrdinou bojujícím s vlastními démony v podivném světě, kde nic nedává smysl. Své první role se zhostil naprosto fantasticky a dokáže s přehledem předvést jak temnou stránku autismu, tak tu jemnou, emotivní a dojemnou. Jeho cesta po německých stadionech je skutečnou Odysseou, během níž musí překonávat sám sebe s maximálním sebezapřením, které mu jeho porucha autistického spektra dovolí. Celou dobu mu přitom budete držet palec a doufat, že se mu nakonec jeho dětský sen vyplní.

Navzdory skvělému hereckému podání i převážně suverénnímu režijnímu vedení je ale potřeba si narovinu přiznat, že Víkendoví rebelové nepracují s tématem autismu tak, aby vytvořili maximální možné drama a ukázali divákovi veškeré možné obtíže s touto poruchou spojené. Jasonova cesta za fotbalovým klubem, jemuž by mohl po zbytek života fandit, je skutečnému dramatu poměrně vzdálená. Sází mnohem víc na přívětivější podání životních starostí rodin s autistickými dětmi, než aby se snažil divákem otřást. I bez toho však dokáže nabídnout emotivně silný příběh vedoucí po zelených pažitech fotbalových stadionů až k divákovu otevřenému srdci. Tomuhle klučinovi totiž nelze nefandit, ačkoli víte, že ve skutečném životě to nemají podobní hrdinové ani zdaleka tak jednoduché. O rodičích ani nemluvě.

Nenechte se odradit ryze fotbalovým prostředím. I když vám fotbal nic neříká, nebudete mít problém ponořit se do Jasonových eskapád a těšit se z každého přečkaného zápasu. Na druhou stranu, pokud je fotbal vaše ranní káva, užijete si přidanou hodnotu v podobě záběrů z vyprodaných (nebo naopak poloprázdných) zápasů od Bundesligy až po regionální ligu a také celé řady fotbalových vtipů a motivů – např. velmi vhodně zakomponovaných hymen některých klubů do filmové hudby Johnnyho Klimeka (Atlas mraků). Tenhle zápas zkrátka dopadl pro domácí mužstvo jednoznačnou výhrou, byť s nějakou tou obdrženou brankou.