Občas, výjimečně jednou dvakrát do roka přijde mezi nás. Film, který způsobuje skutečné fyzické utrpení. Film, který trvá necelých osmdesát minut, ale subjektivně tak kolem čtyř hodin. Film, který… a tak dále, dosaďte si cokoliv dle libosti. Poselství zůstává zřejmé: Vesmírní opičáci jsou zrůdní a je s podivem, že je vůbec někdo protlačil do kin.

To bylo tak. Vláda vyslala do vesmíru průzkumnou stanici, ta byla vtažena do jiného světa a protože záchrana takové stanice může být pro člověka dost nebezpečným úkolem, rozhodnou se hlavouni z NASA vyslat do vesmíru v raketě za 3,7 miliardy dolarů tři opice. Jedna je „žena“, druhá je kapitán a třetí je vnuk po nejslavnějším opičím astronautovi všech dob. Tihle tři se dostanou do pěkných lapálií, ztroskotají na oné planetě a celý film si povídají nebo tancují. Jo a taky zneškodní ošklivého zelenomodrého mimozemšťana, který usurpuje o něco méně ošklivé, avšak stejně zelenomodré ostatní mimozemšťany (a jen tak přitom tancují nebo si povídají).

Většinou dějové linie do recenzí necpeme, ale tady je to na místě. Vesmírní opičáci jsou totiž skutečně jenom o tom, jak se ta která opice zatváří, jak legračně zmáčkne nějaký knoflík, popř. jak rychle dokáže utíkat. Je to nejenom obrovská nuda, ale navíc je to nesmírně otravné. V době, kdy na nás Pixar (a i Dreamworks se v tomhle světle pořád statečně drží) sype jeden nadprůměrně propracovaný animák za druhým, přichází nuzný příběh o třech opicích, které se prakticky celý film pitvoří a má to být ohromně zábavné. Proč? Protože je to přece animované a co je animované, musí být zábavné.

Ano, i takovým způsobem dneska producenti dokáží přemýšlet. A tak je tu po Pasti na žraloka další adept na titul „Kouzelně rychlokvašený omyl poslední dekády“, kde chybí téměř vše, co dělá dobrý film dobrým filmem. Scénář naprosto strojově kopíruje výše načrtnuté schéma, gagy (pokud tomu tak chcete říkat) existují jen v rámci těch samých otravných tanečních kreací, postavičky nejsou bizarní, ani jinak zajímavé – prostě tu jenom jsou. Takovým typickým příkladem legrace ve Vesmírných opičácích je vyťukávání tónů ústřední melodie Policajta z Beverly Hills na devítimístné klávesnici (pochopitelně bez hlubšího vypointování), popř. okamžik, kdy jakési želé bonbóny utvoří postavu opičáka, která se pak hýbe stejně jako jejich předloha (ano, to je všechno, opět žádná pointa. Jenom hláška „To je ale hezká hromada želé bonbónů, která vypadá jako opičák.“ W-T-F!).

Animace by stála za zmínku, kdyby se psal rok 2000 a někoho by ještě zajímalo dívat se na to, jak funguje v rámci animovaných filmů fyzika a rozpohybování opičích postaviček. Protože už není rok 2000 a něco z tohohle žánru už máme za sebou (ano, jsou to ty filmy, kde se dokonce přemýšlí nad kamerou a podobnými zbytečnostmi, nad kterými si tu nikdo neláme hlavu), Opičáci působí jako průměrné intro k průměrné videohře. Film samotný v mnoha momentech připomíná nějakou počítačovou hru a často jsem si říkal, že kdyby mi někdo dal do ruky ovladač, docela bych si v rámci pracovní pauzy zaskákal na liánách nebo si uběhl půlmaratón před rozzuřenými fialovými ptakorybami. Bohužel tohle ještě dneska není možné a tak se musíte koukat, jak hraje někdo jiný a ohromně se přitom nudit.

V podstatě jediná věc, která mi na Opičácích nevadila, je postavička malého dítěte s angreštovou hlavou. Ta nejenom že vydává legrační zpěvné zvuky, když je ve stresu, ale zmiňovaná hlava jí začne svítit (!). Ano, to skutečně zní jako něco ze světa Tima Burtona a popravdě nechápu, odkud se najednou vynořilo tolik invence, které by zasadilo tak dobrý charakter do takové břečky.

Ve finále je samozřejmě smutné, že musím uvádět právě takový argument a vůbec, hledat cokoliv, čeho se chytnout, aby Opičáci nepřistáli na samotném hodnotícím dně. Z toho si na druhou stranu asi uděláte ten nejlepší obrázek o tom, jaký film je. A že když si počkáte na jiný animák od jiného studia, vůbec o nic nepřijdete. Opice nebrat!