V den výročí okupace Československa (především) sovětskými vojsky vstoupil do kin pichlavý dokument zaměřený na polarizované části tuzemské společnosti. Kolem tématu války v Ukrajině a s ní spojených ruských dezinformačních aktivit se filmařsky stále rostoucí Robin Kvapil rozhodl zmapovat smýšlení tzv. dezolátů, tedy lidí relativizujících míru ruských válečných zločinů či rovnou podstatu samotné agrese. Tak nějak po klusákovsku nachystal silný koncept a čekal, co se bude dít. Výsledek naráží na limity této metody, nezapře však nadstandardní zpracování i vzhledem k tématu nezbytnou třaskavost.

V prologu Kvapil zmiňuje právě srpnovou okupaci a obavy z ruských tanků, jež jsou v posledních letech blíže, než by se nám líbilo. Jak je možné, že i s touhle historickou zkušeností je velká část české společnosti na straně Vladimira Putina během jeho dobyvačných snah na ukrajinských územích? Kvapil ve filmu tvrdí, že chtěl tento přístup pochopit, a tak loni na podzim v médiích zveřejnil výzvu: Několik prorusky orientovaných dobrovolníků vezme na válečnou frontu, rozdá jim kamery a naprostou svobodu natáčet cokoli a ptát se kohokoli. Skutečnost je tak jistě donutí otevřít oči. Anebo snad ne?

Ze zhruba šesti desítek přihlášených vybral Kvapil trojici lidí, kteří se chtějí přesvědčit o válečné pravdě na vlastní kůži. Doprovází je tým čítající kriminologa, psychologa, překladatelku a další osoby, které mají ústřední trojici zajistit bezpečí i možnost zjišťovat informace zcela dle svých preferencí. Stominutový dokument pak ze zjevně obrovského množství materiálu sestavuje mozaiku s ambicí nahlédnout pod povrch myšlení lidí, kteří v určitých ohledech korespondují se stále silnějšími společenskými tendencemi.

Stopáž tedy (na poměry dokumentu) rozhodně nelze považovat za střídmou, kvalita zpracování však zajišťuje, že na nudu či repetitivnost není příliš prostoru. Kvapilovy sociální herce neustále snímá několik profesionálních kamer, střih dynamicky těká v souladu s děním na bojišti a chytlavě zvolená hudba propojuje jednotlivé sekvence. Pomocí titulků jsme informováni, kde se zrovna nacházíme a jak daleko je frontová linie – ale při této snaze o exaktnost o to víc zamrzí určitá dramaturgická nepochopitelnost některých dílčích zastavení, jejichž vystřižení by tempu jistě prospělo. Rovněž nahrávky samotných aktérů zpravidla nic nového nepřinášejí a jejich zapojení působí spíše jako gimmick. Z hlediska formální přístupnosti však lze dokument považovat pro mainstreamového diváka za vyloženě atraktivní a není pochyb o tom, že Kvapil, dosud známý hlavně díky brněnské komediální frašce Všechno bude fajn, prezidentsko-osobnímu dokumentu Máme na víc a angažované sondě do romské komunity More Miko, se film od filmu zlepšuje.

Sám se expedice samozřejmě také účastnil a občasné prostřihy na jeho profesionálně kamennou tvář ukazují, že se poučil z toho, co se tolikrát vytýkalo Vítu Klusákovi v tematicky blízkém Světu podle Daliborka. Vyhýbá se proto autorské exhibici a moralizujícím výstupům před kamerou, kterými by odpoutával pozornost od protagonistů. Vyjma osobně laděného úvodu i závěru, v němž Kvapil vcelku efektně shrnuje hlavní závěry své cesty, jsme si tudíž jeho přítomnosti jen tiše vědomi.

Už název nezapře pro režiséra typický ironický tón, jinak ale ve filmu mnoho komiky není. A je to samozřejmě dobře, jelikož nadměrné zlehčování mnohdy podivné argumentace oněch výletníků by ještě více umocnilo to, co je beztak zcela jasné – totiž na jaké straně pomyslné barikády Kvapil (a koneckonců i doprovodný tým odborníků) stojí. Už jen proto se jistě najde mnoho lidí, jež jakékoli pasáže z tohoto filmu odmítnou a nejspíš ani nebudou věřit opravdovosti samotného autorského záměru. S tím se ale nedá nic dělat, takhle jsou rozdané karty od začátku. 

Trojice postupně prochází charkovské metro předělané na improvizovanou školu, zpovídá přeživší bombových náletů, navštíví masový hrob a přiblíží se frontě na vzdálenost pár desítek kilometrů. Během toho se občas pokochá pěknou přírodou a stěžuje si, že se v neustálém hluku sirén upozorňujících na blížící se nálet nedá v klidu přemýšlet. Myšlenkové a emoční pochody sledovaného tria jsou často podivně nekorespondující s danou situací a nacházející se v jakési argumentační a vše relativizující mlze; jak víme, nic není černobílé, každá mince má přece dvě strany a tak dále… Ukazuje se, že tito lidé především nesouhlasí s dominantní ideologií, současným politickým systémem, a tak se programově přimykají k, ehm, protiproudu, ať je v podstatě jakýkoli.

Souvislý obrázek o myšlení těchto tří lidí však film nenabízí. Nejspíš ani nemůže, jelikož protagonisté plynule přepínají mezi extremistickými a „normálními“ postoji, a navíc vidíme pouhou špičku ledovce mnoha bezesporu velmi šťavnatých a vyhrocených diskuzí. Vzhledem k množství materiálu je to jistě nezbytnost, film pak ale ve svém zprvu deklarovaném záměru nemůže neselhat.

Přehrajte si trailer Nakonec tedy snímek ukazuje něco trochu jiného, než jak se zprvu tváří – totiž že moderní hybridní válka není v jádru o objektivních informacích, o nedostatečném či nedokonalém přístupu k tomu, co se ve světě „opravdu děje“. Jde spíše o emoce, osobnostní sklony k manipulovatelnosti a úzkost z bytí ve světě, jemuž nelze rozumět. Strach a zmatení patří mezi dobře popsané základy toho, co se odehrává v mysli konspiračních teoretiků, kteří se snaží nepřehledné a znepokojivé realitě dodat nějaký (a to jakýkoli) řád a smysl. S tematicky blízkou sférou válečných dezinformací se tudíž podle očekávání pojí obdobné duševní mechanismy.

Velký vlastenecký výlet se tak nedobírá k žádným přelomovým, odbornými kruhy dosud neprobádaným závěrům; nelze se však divit Kvapilově ambici a následnému rozčarování, že ani osobní zkušenost podtržená záznamem na filmové médium nemusí stačit ke změně hluboce zakořeněných přesvědčení.