Dcerce už bude pět, takže program už logicky určuje ona. Nám táta sice ordinoval filmy až do nějakých deseti (jako na jednu z prvních věcí si vzpomínám na Emmerichův Měsíc 44, což byla trochu drsnější záležitost než Ralf 2 a Grinch), ale holt tehdy nebyl výběr animáků, pohádek a superhrdinských rozprávek tak pestrý. Každopádně když jsou milá kreslená zvířátka na plakátu, musí se jít.

Přiznejme si, že právě ten plakát už leccos naznačuje. Oblíbení hrdinové se na něm za ty roky moc vizuálně nezměnili, věci a postavy okolo nich jsou rozesety úplně náhodně, bez většího smyslu a vztahu k příběhu, story z něj neodečtete, navíc Pinďa drží kdovíproč v ruce kameru a Fifinka klapku s číslem 1., přestože jde o druhý filmový Čtyřlístek. Nepobírám. A nechápal jsem ani většinu celovečerního filmu, který místo slibovaného velkého dobrodrůža sestává ze čtyř malých vyprávěnek, jež si naši hrdinové vzájemně vykládají u táboráku (přestože si je všichni čtyři pamatují).

Přehrajte si trailer Bohužel povídky nejsou z jejich hlavy, ale z pera scenáristy Michala Žabky, jehož vypravěčský a scenáristický talent se evidentně blíží nule. Dramatická výstavba dosahuje záporných hodnot a každá story je vlastně jen sledem volných asociací, kdy postavy zcela náhodně přicházejí, odcházejí, létají, vtipkují, straší, pomáhají, zlobí a mizí. Ani ta papírová předloha pochopitelně nebyla nikdy kresleným ekvivalentem Foucaltova kyvadla nebo Hroznů hněvu. Tady to volné vršení nápadů, postav a všelijakých jiných nesmyslných propriet ale nefunguje (je to celovečerák, sakra) a spolehlivě a pravidelně zaráží.

Díky surreálnému aspektu těch čtyř kratinkých povídek (film má dohromady sedmdesát minut, a jen proto se dá přežít) se můžete cítit překvapeni, že se z přízemní báchorky o výletu v minutě promění v cestu na Měsíc, záchranu baráku, který ovládli roboti a on přistál na vrcholu skály, v defilé strašidel nebo výjezd do pekla. Vnitřní smysl by ale scenárista těžko vysvětloval i pětiletému divákovi, natož dospělému dramaturgovi (ostatně dcerka poznamenala, že to bylo fajn, ale zjevně pro mnohem menší děti – asi dvouleté, jinak nevím).

Humoru se bohužel taky moc nedostává – dětské publikum se uchechtlo asi pětkrát a to v jedné jediné pasáži, kde se honí vlkodlak a Bobík na něj srandovně hýká a občas někdo spadne do díry. 

Na druhou stranu od předchozího pekelného dobrodružství ušli tvůrci hodně dlouhou cestu, protože ten obludný pokus o počítačovou 3D animaci zavrhli a vrátili se ke klasickému výtvarnému aranžmá, jež sice je oldschool, ale nechce se vám z něj buď zvracet, nebo si vypíchnout obě oči. Což je pokrok. Hlavně díky tomu je nový Čtyřlístek tak o 50% lepší než předchozí díl. Pokud stávající trend autoři udrží, mají se za takových deset dílů Pixarové čeho obávat!