Psát Kozí příběh s dvoutýdenní přestávkou po projekci už není taková zábava. Čirá nenávist pomalu vyprchává, děsivé obrazy, vypálené do mé duše, chladnou a milosrdná paměť je zahazuje tím příjemnějším (upoutávky na třetího Kurýra odvedly v tomto směru velký kus práce). I tak je ale o čem psát, protože, jak už jste asi slyšeli, Kozí příběh je prvním českým 3D animákem. Skoro každý, kdo se v českém filmu chlubí nějakým prvenstvím, to má těžké, ale tentokrát vskutku nejde o strach z nového a neviděného, vždyť i pan režisér, scenárista, producent, střihač a duchovní otec Jan Tománek, se zaklíná tím, že zvládnul natočit za zlomek hollywoodských rozpočtů projekt, který může být srovnáván s pixarovkami. 

Inu, v hodnotící škále jsem mu velmi rád vyhověl, ostatně používat v tomto případě dvojí metr snad ani nejde... mohli byste se možná ohánět dětským divákem, jenže daleko byste nedošli. Kozí příběh je všechno jen ne pro děti. Matlanice tuctu starých pověstí pražských se snaží zkombinovat příběh o Faustovi, stavbu pražského orloje i Karlova mostu a osázet ponurou Prahu roztodivnými a rádoby zábavnými příšerkami. Mezi ty můžete díky slabému výpočetnímu výkonu a deformovaným duším animátorů směle zařadit i hlavní hrdiny snímku (rozčepýřeného Kubu a jeho mluvící kozu) a konec konců i Mácu, Kubův milostný objekt. Vypadá jako Pamela Anderson po lobotomii, s výstřihem, který Tománek nafouknul do obřích rozměrů (jak říká Shrek, někdo si tu něco kompenzuje :). Divák už příliš neocení, že takový výstřih skýtá mnohé výhody - např. se do něj vejde pytel hřebíků, trakař nebo večeře pro deset osob. I takové vtípky v Kozím příběhu najdete a bohužel se jim nikdo nezasměje. Nefuknční jednorázové gagy suplující dialogový humor jsou však zdaleka tím nejmenším problémem animáku, jehož stopáž vypadá skromně pouze na papíře. 

Tománek byl možná za počítačovým monitorem poháněn nejlepšími úmysly, ale psal první scénář v životě a je to až bolestně vidět. Burtonovsky laděné exteriéry (kterým ovšem chybí až příliš mnoho pixelů) zalidnil nudnými postavičkami, které epizodně přebíhají od jedné historky ke druhé, aniž by divákům vštípily dojem, že to celé se odehrává v jedném velkém městě, dýchajícím životem. Výsledkem není mozaika, ale posloupnost renderovaných obrazů, které jsou vytrvale rozbíjeny infantilním humorem o "dospělých věcech". Odrostlejší divák se prvoplánovému chichotání a naprostým ústřelům nezasměje, toho nejmenšího zas vyděsí design postaviček, popravy, honění lidského oka v polévce nebo spousta narážek, které nemá šanci "chytit". V tomhle ohledu by Tománkův scénář potřeboval notně proškrtat. Co je naplat pět let práce na vizuálu (vedle něhož vypadá i Karcoolka jako špičkové řemeslo), když je snímek až otravně nudný. Co je naplat zástup áčkových dabérů, když je výsledný mix doplněn o kompars, který mikrofon v životě neviděl. Postsynchrony jsou bolest českých filmů, u Kozího příběhu je dojem z odtažitosti obrazové a zvukové složky ještě umocněn. 

A nejen proto je Kozí příběh děsná amatéřina. Nic na tom nezmění třicet milionů rozpočtu, velkohubé řečičky o miliardě chlupů ze kterých je složena samotná koza nebo hlášky o tom, jak středověká Praha ožívá přímo před našimi zraky. Kdyby se Kozí příběh vysílal na ČT, zanadával bych si na to, kam odplavaly moje peníze. Jedním ze sponzorů je ovšem Czech Computer (připomíná se to na každém rohu), takže se dá říct, že v tom své peníze opravdu mám. Na druhou stranu jsem za to během posledních pár let vyfasoval celkem slušnou kopu hardwaru, na kterém teď tuhle recenzi píšu. Dělá to ze mě zaprodaného recenzenta? Bolí díky tomu Kozí příběh o něco méně? Ne a ne a ne. Mohl bych tu teď na závěr vysolit pár zaručených citátů z filmu, abych vás o jeho zrůdnosti přesvědčil, ale prostě nekompromisně a drze řeknu, že je to (zavřete dětem sluchové kanály...) na blití. Možná je to příliš silná formulace, ale pokud si někdo dovolí tohle vypustit do kin, můžu si já dovolit vypustit tohle z pusy. A basta!