Tarsem Singh je tak trochu úchyl. Míněno ve společensky bezpečném, ale stále ještě v tom původním smyslu. Kdo viděl jeho Celu, mohl žasnout nejen nad zadkem Jennifer Lopez, ale i nad brilantně vystavěným světem uvnitř duše sériového vraha. Všechno v něm bylo šílené, morbidní a kruté. Průšvih Války bohů je v tom, že kromě přimíchání okrové barvy do všeho kolem to vypadá, že Tarsem nechce změnit kulisy. Jeho Olympu sice nechybí vznešenost a množství lesklých, od krve snadno omyvatelných materiálů, ale spíš než k vizi vašeho učitele dějepisu nebo Eduarda Petišky mají tyhle řecké báje blíž k tomu, co by na papír chlístnul švýcarský návrhář extravagantních kukačkových hodin.

Válka bohů: FOTOGALERIE

Zkrátka a jednoduše je to takový audiovizuální Pollock, ve kterém se to vrtí zlatými rouny, magickými luky, sixpacky na břiše i na mozku, případně mimořádně opulentními helmicemi - hlavní záporák Hyperion v podání Mickeyho Rourkea jich stihne vystřídat hned několik a všechny vypadají jako znásilněná mořská fauna (konkrétně obří škeble a obří klepeto, to třetí už jsem radši ani nechtěl identifikovat). Mnozí budou vizuální styl Války bohů přirovnávat ke Třístovce nebo Souboji Titánů, ale to jsou ještě celkem střídmě vypadající filmy, které těží zejména z hustých filtrů a green screen kinematografie. Tarsem svou vizi renderuje u sebe v hlavě a mydlí jí CGIčkem tak dlouho, až to do sebe nezaklapne. Výsledek mnohem spíš připomíná čínskou Kletbu zlatého květu a ostatní fetiše od Zhang Yimoua. Tedy s tím rozdílem, že u Yimoua dávají bitky (většinou) a dialogy (občas) smysl.

Zápletku nemá smysl řešit, protože se vejde na zadní stranu skipassu - zlý král Hyperion chce ukrást luk, kterým osvobodí Titány, jež sejmou bohy z Olympu. Hyperionova armáda si pak bez problémů podmaní lidstvo a všichni budou šťastně trpět až do smrti. Naštěstí je tu Theseus, další z mnoha Diových levobočků, v jehož genetické výbavě je pár trumfových es. Pro zlepšení motivace mu Hyperion podřízne pozemskou matku přímo před očima, za doprovodu dnes již kultovně odrecitované hlášky "Witness Hell", načež si začne nimrat špínu za prsty. Rourkeovo nevzrušené chování v klíčových okamžicích snímku už je stejně trademarkové jako Pittova neustálá konzumace čehokoliv v záběru. Takže si na to radši zvykejte, ostatně Hyperion je svou konzistencí asi jedinou opravdu slušnou postavou snímku. Bohové z Olympu buď vypadají jako italští pornoherci nebo mají tak debilní kostýmy, že je nelze brát vážně. A Kellan Lutz jako Poseidon stíhá obojí.

Vaše naděje by mohly ještě tak směřovat k Theseovi alias Henrymu Cavillovi, budoucímu Supermanovi. Postava je to ale po čertech nesympatická - bohového ho neustále ilegálně tahají z bryndy, v akčních scénách nemá šanci předvést nic světoborného a jeho hrdinský proslov ženoucí zbytky lidského odporu do boje s Hyperionem má daleko do podobných projevů z Troji nebo Třístovky. Tedy ne že by Tarsem chtěl z Války bohů dělat další erková jatka. Krve a rozřezaných tělesných schránek je tu dost, ale vše je úmyslně komorní a jaksi rozvleklé. O bozích se bohužel nedozvíme zhola nic nového, drze je zamlčeno i to, proč jich většina chybí (asi jsou na dovolené v podsvětí nebo co), a hlavní hrdinové - statečný Theseus a překrásná věštkyně Faedra jsou chodící klišé.

Scénář psali dva řečtí bratři z New Jersey a moc nechápu kohokoliv, kdo na něj poslal potřebná razítka, protože tu chybí jakýkoliv zvrat, obrat či odbočka kamkoliv. Je to prostě nekonečně nudná rovina, ze které vůbec nic netrčí. V závěru film nabere spád jen proto, že jsou Titáni (vypadají jako normální zmutovaní zlobři, nikoliv padlí bohové) propuštěni ze svého zajetí a Olympik konečně může nasadit dresy a odstartovat masakr. Bohové mimochodem dostávají pěkně na budku, ale v závěrečné scéně je naznačeno, že i když vás někdo rozkrájí do leča, jednoduše se vyzáříte zpátky na základnu a respawnujete se jako v počítačové hře.

Přehrajte si trailer Kdyby alespoň videohru připomínaly ty souboje, dalo by se ještě ledacos zachránit. Ani Třístovka nebyla bůhvíjak nosné dílo, ale když kluci z posilovny ve zpomalovačkách krájeli tepny a vysekávali z nepřátel rumpstejky, přimhouřili jsme oko nad namachrovanými proslovy a nutnými prostoji. Tarsem se ovšem akce buď štítí nebo neví, jak s ní zacházet. Statické, divadlem inspirované kulisy jsou jeho silnou stránkou, ale jakmile se mu to rozhýbe, začne být zle. Souboje jsou obludně bezkonktaktní a příliš předpřipravené. Zvlášť to vynikne ve zpomalovačkách, kdy Theseus proniká nepřátelskými valy příliš bezproblémově a v tělech a hlavách protivníků mizí zjevně digitální kopí a meče. Pocit, že někde vyhasíná duše, lámají se kosti a pukají hlavy tu prostě chybí. U filmu, který láká na válku těch největších myslitelných proporcí, se podobné zaváhání neodpouští.

Je to celé velká škoda, protože Cavill není dřevo, Freida Pinto není ošklivá a Tarsem není nešikovný. Jenže i když odhlédnu od radikálního remakování antické mytologie (redukovaný počet bohů, degradace Titánů do podoby agresivního fotbalového týmu, snaha omezit boží moc nad lidmi, překopaný osud Thesea), tak všechny tyhle změny vlastně k ničemu nepřispěly. Stejně sledujeme souboj odvážného mladíka s krutovládcem, který by probíhal a dopadnul stejně i bez vůle bohů. A právě tahle spálená šance je na filmu to nejsmutnější... mohl totiž na rozdíl od upejpavého Souboje Titánů a maskulinní Třístovky hlouběji zabrousit do poměrů na Olympu. Místo toho devadesát minut vařil vodu, aby nakonec zapomněl do hrnku nasypat kafe.