I nové divácké generace si zaslouží vyrůstat na Souboji Titánů. Originál sice bodoval půvabnými stop-motion triky z dílny Raye Harryhausena, ty jsou však dnes už definitivně pro smích, a tak muselo dojít na reimaginaci. Výpravnou, drahou, digitálně vyčištěnou… a drsnou.

Studio Warner Bros. hledalo způsob, jak zopakovat monstrózní tržby comicsovky 300. Vzalo proto staré Titány a vtisklo jim dravější podobu. Rozhodně se to netýká jen vizuálního řešení, nýbrž celého přístupu ke klasické vyprávěnce. Perseus není spanilý chlapík s kudrnami a odhalenou hrudí, který poletuje na bělostném Pegasovi a neřekne křivé slůvko (Harry Hamlin v osmdesátých letech pro jistotu neříkal skoro vůbec nic). Moderní hrdina na svoji polobožskou vznešenost zvysoka prdí a jen se prosekává za pomstou. Je to tupá hora masa, které ostatní ukazují, kudy jít, aby se mu podařilo pomstít svoje pěstouny a ztrestat zlovolného Háda.

Už z výše zmíněného si můžete dovodit, že nový Souboj Titánů se od původní verze značně liší. Dílčími změnami prošla celá příběhová linie. Ani tak nevadí, že se sova Bubo mihne ve filmu na dvě sekundy, že přibylo různých lítajících potvor a že si hlavní hrdina protentokrát nemusí svého Pegase ulovit a zkrotit. To jsou detaily. Víc Titánům škodí, že svět bohů a lidí už není tak jasně oddělen, čímž se poetické zázemí řeckých bájí a pověstí drtí v zaměnitelnou akční story. Zapomeňte na povýšené rokování mocných na Olympu, odkud shůry hleděli na smrtelníky - teď jsou z nich nahastrošení vousatí kašpárci, kteří přímo lemují cesty pozemských hrdinů. Jejich nedotknutelnost zmizela, protože z Háda může být klidně druhý Voldemort a z Dia poutník doprošující se svého syna. Božstva ztratila respekt. Hlavně že má Hádes ohromný digitální plášť a víří okolo sebe černý prach z pixelů…

Postava Persea je pojata naopak zcela stroze. Bájný heroj tu je za obyčejného naštvaného rybáře, který nepotřebuje pomoc bohů, aby zmasakroval svého nepřítele. Co by se mu ovšem hodilo náramně, je podpora nějakého protřelého scenáristy, který by jeho misi dodal vnitřní řád. Existoval-li nějaký hotový scénář, a pokud se podle něj dokonce i natáčelo – osobně bych si na to úplně nevsadil – pak šlo o naprosto ledabylý slepenec scén, na které prostě musí v téhle pověsti dojít. Vědmy, Medúza, škorpióni, Kraken… odškrtáváme si, aniž by někoho vůbec zajímalo, jak a proč k takovým peripetiím postavy dojdou. Už k prvnímu konfliktu s Hádem se Perseus nachomítne zcela bezdůvodně, stejně nesmyslně náhodné je i jeho první setkání s Andromedou. Pak přijde scenáristická klička, díky které se všichni dozví, že je Perseus polobůh, a začne VELKÝ HRDINSKÝ PŘÍBĚH. Což je ve své podstatě jen sled přesunů mezi body A, B, C a D, ničím nemotivovaný a zcela svévolně vygenerovaný.

Když má Perseus získat meč, jde do lesa a najde ho na zemi. Když se má setkat s Pegasem, zajde dál do lesa a Pegas k němu připlachtí. Když se má střetnout s Calibem, zůstane v lese ještě o chvíli dýl a hnusák Calibos za ním přijde. A tak dále. Když má jít družina k Vědmám, jde po schodech nahoru. Když má jít do podsvětí, šlape zase spořádaně dolů (ani se neptejte, koho po cestě potká). Naštěstí papundeklovými kulisami proběhnou bojovníci vždycky rychle a hned za rohem na ně čeká bitka. Nuda se umlátí.

S hledáním záminek k řežbám se tvůrci moc nenamáhali. Vedlejší postavy se zela náhodně zjevují a zase mizí. Když je potřeba zahájit masakr, objeví se třeba zmíněný Calibos, pořeže pár chudáčků, a pak z jeho ruky vylezou monstrózní štíři. A jakmile je potřeba bitvu ukončit – tj. došly prachy na triky a z burácejícího zvuku už bolí uši – zjeví se nějaký bezvýznamný džin/polobohyně/bůh a bitvu ukončí. Nový Souboj Titánů se zkrátka s dramatickou stavbou a vnitřní logikou nenamáhá, prostě přeskakuje od jedné bezduché atrakce k druhé. Člověk nemusí být ctitel Ingmara Bergmana, aby mu to vadilo. Titáni totiž místy budí až posměch, jak se v nich pořád zjevují postavy, které mají násilně posunout zápletku zas o obraz dál (nejotravnější je v tomto směru nesmrtelná průvodkyně Gemmy Arterton, která neustále stojí na blízku a ještě u toho mudruje), zatímco o atmosféru a vyprávění nikdo nedbá.

I Mumie nabízela vyváženější podívanou. Filmaři si v ní dali klidně načas, aby alespoň trochu rozkryli motivace postav, plynule obhájili posuny v ději, nebo vysvětlili nutnost změnit lokaci. V Souboji Titánů se běžně stává, že se postavy xy minut rubají s nějakou potvorou, aby si ji o chvíli později (mimo záběr) ochočili a používali ji ve zbytku filmu jako dopravní prostředek. Proč? Jak? Koho to sakra trápí?! Nikdo se neptá, proč se objeví dobrácký džin a co sleduje svojí výpomocí Perseovi, nikoho nezajímá, že se najednou do filmu vetřou dva veselí poskoci, a pak zase z filmu zmizí. Hlavně že se letí dopředu a pořád je do čeho sekat.

Worthingtonovi samozřejmě fyzické výzvy sluší. Stejně jako prospívá Titánům velké plátno. Právě burácivý zvuk, hromová hudba a velikášské scenérie pomáhají k tomu, aby se popcornový divák necítil úplně ochuzen. Akce se sice přelévá v další akci, nicméně žádná z bitek není pojata tak osobitě nebo nápaditě, aby jí šlo povýšit nad úroveň „zaměnitelného hlučného řemesla“, které prosvětlí pár efektních skoků. Na novince Louise Leterriera jsou vidět alespoň ty peníze (ne, to není samozřejmost) a záliba ve vyplavování adrenalinu, testosteronu či všelijakých jiných látek. I proto zve do kina. Ale na visačku parádní přímočaré řežby to zdaleka nestačí.

Z Titánů totiž zřetelněji čpí i uspěchanost a upachtěnost. Nejvíc pochopitelně z 3D, jež se… rozhodně nepovedlo! Většinu stopáže konverze není příliš patrná, a když už ano, buď se postavy oddělí od pozadí a úplně vystoupí z filmu, nebo se naopak scéna za nimi prapodivně rozpije a vy se budete ptát, jestli jde o sofistikovaný výtvarný záměr, nebo nezbyly kapacity na triky. Pravda je přitom mnohem jednodušší: Sprintuje se zpříma za výdělkem, bez ohledu na výsledný produkt. 3D vynáší, takže se tvůrci nestydí vyrukovat s takhle odbytou prostorovostí. 

Podobně si nikdo nebude lámat hlavu s tím, že tahle výplachová popcornovka jen prošumí, a ony oslovované nové divácké generace budou muset zas zacouvat k Titánům z roku ´81. Anebo se spálit ještě u Prince z Persie a nového Conana a naivně doufat v důstojnou adaptaci třeba God of War...

P.S.: Dvojku, od jiného režiséra, bych si i tak nechal líbit... ty kulisy, potvory a bájná dobrodružství si dobrý film už konečně zaslouží.