Joe Penna měl za sebou před Utajeným pasažérem pouze jeden celovečerní počin, i ten ovšem stačil k tomu, aby se o něm začalo mluvit jako o solidním režijním talentu. Snímek Arctic: Ledové peklo byl totiž neskutečně syrovým, realistickým survivalem, u něhož byla divákovi často větší zima než hlavnímu hrdinovi s charismatem Madse Mikkelsena. Jednalo se zkrátka o správně naturalistickou podívanou a parádní přírůstek do kategorie filmových bojů o přežití. O život se pak bojuje i v jeho netflixácké sci-fi novince a dalo by se říct, že i přes naprosto odlišné prostředí má Utajený pasažér s Articem mnoho společných prvků. Nervy drásající podívaná ale bohužel není jedním z nich.

Tentokrát se tedy podíváme do vesmíru, kde budeme sledovat speciální tříčlennou posádku na revoluční cestě na Mars. Pár hodin po startu však přijdou na hodně nečekaného hoste. Naleznou zde totiž inženýra Michaela Adamse, jenž byl přítomen u startu lodě a omylem zůstal na palubě. Jelikož už je však tým nějaký kousek od Země, nezbývá jim nic jiného než tajného pasažéra zapojit do svých kosmických činností a vzít ho na Mars také. Jenže celá věc má ještě jeden háček. Během Michaelova nalezení byly poškozeny systémy na podporu života a jim zbývá kyslík pouze pro původně zamýšlené tři lidi. A otázka, že budou muset obětovat nejméně důležitého muže na palubě, je bohužel reálnější více, než si členové posádky dokážou připustit. 

Penna sice vyměnil ukrutnou zimu za skromné kulisy vesmírné lodi, svých propriet se ovšem rozhodně nevzdal. Také zde totiž sází na realističnost a minimalismus. Postavy toho mezi sebou moc nenamluví, a když už na nějaké řeči dojde, jde většinou o dialogy spojené s misí a řešení aktuálních problémů. Vidíme zkrátka čisté profesionály, o jejichž osobnosti a minulosti se toho divák moc nedozví. Místo dialogů tu máme dlouhé záběry a scény ukazující jednotlivé úkony posádky. 

Tvůrci jdou pak ve snaze o co největší minimalismus tak daleko, že při hovorech kapitánky Toni Collette se základnou neslyšíme „Houston,“ ale pouze její odpovědi. Což jsou všechno hodně sympatické prvky, které by měly co nejvíce podtrhnout realistickou atmosféru snímku, jakkoliv se dá o pravděpodobností celého problému s černým pasažérem polemizovat. Jenže místo toho, aby tyto věci pomohly divákovi zavrtat se do sedačky, podřezávají celému filmu paradoxně větev.

Ve výsledku je totiž Utajený pasažér naprosto odosobněným a chladným kouskem, v němž nefunguje nic od napětí až po gradaci. A to i kvůli postavám, jež se zvoleným tvůrčím přístupem člověku prostě nepřirostou k srdci. Zatímco v Arcticu jsme se o Mikkelsena báli a drželi mu palce, zde nám jsou osudy posádky naprosto volné. A to i v případě Anny Kendrick, u jejíž astronautky se scénář aspoň malinko snaží vzbudit v divákovi emoce. Špatná práce s charaktery je paradoxně nejvíce patrná právě u titulního pasažéra, jenž je ve výsledku nejméně zajímavou a naprosto zaměnitelnou figurkou ze všech, u níž bych možná s jejím obětováním neměl ani moc těžké rozhodování.

Zprvu svěží prvky s dlouhými záběry na vesmírné procesy se navíc po půl hodině okoukají a nic jiného už bohužel novinka nenabídne. Režisér tentokrát jako by zapomněl pracovat nejen s postavami, ale také houstnoucí atmosférou, napětím a především tempem, které je i kvůli přetažené stopáži v některých momentech vyloženě uspávající. Místo toho, aby se tak člověk o postavy v závěru konečně začal bát a přišly očekávané emoce, dostaví se spíše divácká apatie a pocit naprosto promrhaného potenciálu.

Přehrajte si trailer Utajený pasažér nabízí pár hezkých nápadů, režisérova snaha o co největší komornost docela funguje a herci si rozhodně odehrají svoje, i když vlastně nemají moc co hrát. I přesto je však film jen další z řady sci-fi omylů od Netflixu, který diváka spíše otráví svou řemeslnou rutinou a promarněnou šancí natočit správně komorní a mrazivý sci-fi příběh. Místo toho vznikla další netflixárna, na níž si za pár týdnů nikdo nevzpomene. A já doufám, že si Joe Penna svým příštím kouskem napraví reputaci a vrátí se do svého nekompromisního survival módu.