True Crime je fenomén dneška. A Netflix s fenomény umí pracovat, i když v tomhle případě by možná bylo lepší napsat, že ho dokonce pomohl vytvořit. Dokumentů, seriálů a filmů o skutečných sériových vrazích, vyřešených i nevyřešených případech je tam víc, než by člověk stihl nakoukat. Často jsou bohužel pochybné kvality, protože v tomhle případě části diváků stačí, když dostanou velké téma a kvality zase až tak podstatné nejsou. Samozřejmě existují výjimky, na téhle vlně se svezlo pár povedených věcí jako Fincherův MINDHUNTER: Lovci myšlenek nebo třeba i domácí Metoda Markovič a když se člověk trochu snaží, může objevit zajímavé kousky. Unabomber si ale tohle snažení asi nezaslouží. 

Potenciálně to však mohla být docela zajímavá podívaná. Ted Kaczynski dlouhé roky terorizoval celou Ameriku. Na kontě neměl desítky mrtvých, bylo jich jen pár a k tomu hromada zraněných. Nevyhazoval do vzduchu jaderné elektrárny a nezkoušel to napálit letadlem do mrakodrapu. Jen posílal balíčky s bombami. Jenže to dělal několik let v kuse a FBI se mu nedokázala dostat na kobylku. A mít v zemi atentátníka, který může zaútočit kdykoliv a na kohokoliv, to úplně sranda není. Filmový Unabomber ovšem není ani tak o tom, jak tohohle cvoka dopadli a poslali před soud, ale spíš o událostech, které vedly k tomu, že ho vůbec napadlo začít bojovat proti systému s pomocí výbušnin. A to se nakonec ukazuje jako docela velký problém. 

Střídají se tu totiž dvě dějové linie. V té první se agentka FBI Joanne Miller pokouší přesvědčit své kolegy, aby se k pátrání postavili trochu jinak, než jak to doposud dělali. Začne studovat Unabomberův manifest a nakonec se k němu dostane blíž než kdokoliv před ní. V té druhé se vracíme do padesátých let, kdy šestnáctiletý Ted studoval na Harvardu, spřátelil se s poněkud excentrickým, ale charismatickým psychologem Henrym Murraym, začal s ním spolupracovat a snil o kariéře filozofa. A právě tady došlo k události, po které si řekl, že se světem není něco v pořádku a ideálně to vyřeší balíčky s bombami. No a obojí je dost velká nuda. 

Nejde tu ani tak o to, že se střídají časová období a hrdinové. Problém Unabombera tkví spíš v tom, že se v něm neděje nic moc zajímavého. Detektivní linka je poněkud naivní a to, co odhalí Joanne Miller – nebo spíš jak to odhalí – působí občas poněkud úsměvně. Pocit, že o něco skutečně jde, se režisérovi Pedersenovi nepovede vytvořit ani v samotném finále. Naopak v pasážích z minulosti se zajímavé věci dějí, tedy alespoň teoreticky. Přinejmenším tu máme Russella Crowea a jeho charisma a Jacoba Tremblaye v jeho první dospělé roli, s níž se popasoval nečekaně dobře. Filmu se ale příliš nedaří pracovat s postavami. 

Croweův psycholog je prostě charismatický, sebevědomý a trochu tajemný. Ono to stačí na to, aby to dvě hodiny fungovalo, bohužel o komplexnosti charakteru se tu moc mluvit nedá. Což naneštěstí platí i o samotném Tedovi. Jeho proměna z tichého studenta do prvotřídního magora probíhá až příliš náhle, jeho motivy nejsou dostatečně vysvětlené a hlavně divák nedostane šanci si je moc prožít. Jedna hádka s rodiči a pár emotivních výstupů při školním experimentu z Teda nezvládnou udělat komplexní charakter, jen divného magora. Jakoby tvůrci počítali s tím, že přinejmenším v Americe zná jméno Ted Kaczynski každý, a tak není potřeba se v tom moc vrtat. Jenže ono je. Ne kvůli těm, kdo o něm nikdy neslyšeli, ale kvůli faktu, že tu vlastně dostaneme jen začátek a konec jeho příběhu. A tak trochu tu chybí to, co se dělo mezi tím vším a co z něj mohlo udělat zajímavou postavu. 

Přehrajte si trailer Unabomber je i přes atraktivní obsazení a slušné herecké výkony přinejlepším rutina. Audiovizuálně nezaujme, protože tvůrci všechno ladí do neutrálně bezbarvého hávu, emocionálně nezasáhne, protože spíš než příběh vypráví dvě krátké historky, a z hlavy zmizí dřív, než začneme přemýšlet, jaký že velký film si Netflix nachystal na příští měsíc. A doufat, že bude lepší.